Ozvěna

Neděle v 18:44 | Míša***
"Miluji tě," vyslovila
v tiché prázdné místnosti.
Ozvěna ji odvětila:
"Nemluv zase blbosti."

Pěstmi tam zdi rozmlátila
do dokonalé rovnosti.
"Miluji tě," vyslovila
podle svojí libosti.
 

Světloplachost

Neděle v 18:43 | Míša*** |  Básnění
Každé ráno se před východem slunce skrývám,
během dne jen zapomínám sny, co noc za nocí mívám.

Den za dnem a každý jiný
z pevné sítě pavučiny
zkouším rozplést kousky viny.

Když se setmí a zhasnou světla,
zavřou se kvítka, co přes den kvetla.
Tma pohltí vše, co ještě zbylo,
naděje kopu i víry kilo.

"Tak zavři oči," mě nabádá.
Začíná snění nadvláda.
Tak tiše polknu ta dvě slova,
nechám si o tobě zdáti znova.

Vánoční úklid

Neděle v 18:20 | Míša*** |  Básnění
Slečna M po dlouhém dni naplněném předčasným říjnovým vánočním úklidem sedí na vyčištěném gauči a dívá se před sebe. Nedívá se do dálky, ale sleduje průzračně čistý vzduch přímo před sebou, ve kterém se nemihne ani smítko prachu, neboť si dala dost záležet. Na mihotajících se smítkách přeci jen něco je, dodávají se slunečním svitem prázdnotě pěkný třpyt. Je vůbec možné, vidět vzduch, když je tak čistý? Asi je občas potřeba některé věci trošku znečistit, aby bylo pro člověka možné je vnímat dostupnými smysly. Možná, že bůh, pokud nějaký existuje, je schopný tyto věci vidět i v jejich nejčistější, nejnevinnější formě, všechny ty atomy a molekuly, jak do sebe naráží nebo se míjí.

Nač si klást otázky, ne které nelze získat odpovědi. Konstruktivnější úvahou se jí v této chvíli jeví příčina její dněšní potřeby vše očistit, uspořádat a protřídit. Ne, že by se jindy úklidu přímo vyhýbala, ovšem dnes to nevnímala jako nutnost, ale potřebu. Obětovala tomu snídani, oběd i svačinu. Tato potřeba překryla všechny ostatní. Teď když je vše hotovo, potlačené chutě znovu ožívají, přeruší tak tok jejích myšlenek a donutí ji vstát z gauče a dojít si pro čokoládovou tyčinku, teplejší ponožky a pletený svetr, protože za každým dosaženým cílem nutně následuje různě dlouhá chvilka prázdnoty a v prázdnotě se skrývá chlad. To už opravdu není nic, co by mohla postříkat Cifem a vyleštit? Tak proč se cítí, jako by její práce nebyla u konce. Kde je schovaná ta špína, která jí kazí potěšení z dobře vykonané práce? Ve všech šuplících i krabicích je čisto. Všechny tužky jsou ostrouhané a nepíšící propisky v již odnesených odpadcích. Možná by je mohla projít znovu, kdyby náhodou nějaká mezitím vyschla, ale něco jí říkalo, že to asi nepomůže. Ta věc bude ukrytá asi někde hlouběji a Cif ani Savo na to nepomohou... tedy možná ano, ale tato volba pro ní momentálně nebyla možností.

Pravděpodobně se bude muset smířit s tím, že některé věci mechanicky očistit nelze a udělat jednu z pro ní nejtěžších věcí na světě, nechat plynout ten vzácný čas a čekat.

I'm about to lose my mind. You've been gone for so long. I'm running out of time. I need a doctor. Call me a doctor. I need a doctor to bring me back to life.
(Dr. Dre feat. Eminem + Skylar Grey - I need a doctor)



 


Lži

22. srpna 2017 v 9:44 | Míša***
Vždycky jsem měla za to, že pravda existuje v každém z nás. Že je pravda strašně subjektivní a lidstvo dělá strašnou chybu, když se ji snaží generaizovat. Že lež neexistuje. Možná to tak je, ale myslím, že pravda je strašně špatně definovaný pojem. Co to proboha znamená "pravda"? A proč ji všichni tak strašně touží znát? Dneska je pravda něco, co zítra pravda už být nemusí a na světě existují další miliardy lidí, kteří s touto pravdou třeba vůbec nesouhlasí. Nemám ráda pravdu. S každou pravdou současně vzniká lež, která je mnohdy skutečnější než samotná pravda. A pravda nic neznamená.

Myslím, že rozhodnutí je to na čem záleží. A to ať už je založené na pravdě nebo na lži. Udělala jsem ve svém životě řadu špatných rozhodnutí a teď nevím, jestli ještě někdy budu moci udělat nějaké správné.

Chybí mi to. Chybí mi spousta "věcí".

Je opravdu příšerné mít zlý sen, ovšem mnohem horší je, když si uvědomíte, že to není sen ale probuzení.

Nezapomeň nakrmit kočku

4. února 2017 v 11:42 | Míša*** |  Deníček
Já nevím, jak mám začít. Už je to tak dlouho, co jsem nic nepsala. Asi...Milý deníčku, můj život je teď poněkud zvláštní. Myslím, že jsem dospěla a to mě strašně děsí. Připadám si, jako kdybych chytla krizi středního věku hned po tom, co mi prvně došlo, že mám nějaké povinnosti a hlavně možnosti něco dělat se svým životem. Jako puberťačka jsem se strašně těšila na den, kdy budu osvobozena od toho neskutečného kybicování ze strany mých rodičů, bohužel mi došlo, že když to žádný z nich nedělá, nedělá to nikdo a jakkoli mám silný vnitřní hlas, tak se nějak vyhýbá mě nutit do těchto nudných ale potřebných aktivit, jako je vstát z postele, chodit do školy, učit se do školy, uklidit si po sobě nádobí nebo vyprat z důvodů absolutní absence čistého spodního prádla. Šprtka třídy najednou nezvládá zkoušky, chce seknout s vysokou semestr před koncem, dokáže proležet den v posteli a sledovat po dvacáté osmé všechny díly HIMYM.

Podvedla jsem svého dlouholetého bývalého přítele. S jeho nejlepším kamarádem. Bylo to opravdu špatné... mnohem horší, když se to dozvěděl. Od mojí nejlepší kamarádky, kterou jsem s ním seznámila. A potom spolu ti dva začali chodit. Vydrželo jim to celkem dlouho. Nám ne. Našla jsem si někoho jiného. Máme spolu kočku.

Bydlím se svým přítelem. Jmenuje se Matěj a rád spí. Myslím, že ho miluji, ale někdy mám šílené chutě se odstěhovat, zachumlat se do své dětské postýlky a nechat si od našich uvařit čaj, abych do něj mohla strčit teploměr a předstírat, že jsem nemocná, abych nemusela další den jít...kam? Myslím, že to je to dno, o kterém lidé občas mluví - i když budete předstírat nemoc, váš denní plán se nezmění, protože neexistuje nic, co v ten daný den musíte udělat. Teda kromě nakrmení kočky.

Nevím, jestli se za ten rok stalo ještě něco. Asi jo, stalo se toho strašně moc.

Další články


Kam dál