Leden 2012

Samé jedničky, stačí...

25. ledna 2012 v 21:34 | Míša***
Víte, když se tak dívám na své známky, říkám si, že si je všechny nezasloužím. Prostě i když mám v některých předmětech, jako například dějepis, známky na jedna, odnesu si z toho téměř nulové znalosti. Nebo zeměpis, kde je kruci poušť Taklamakan, nebo jak to bylo? Ani si nejsem jistá světadílem. Ruština? Ne, na jedničku rozhodně nemám. Co takové ZSV, ano existuje někdo jako Montesquie, ale kdo to přesně byl, ze mě nevydolujete. Biologie? řekněme, že vím, že bereme říši živočichové, řekněme, že tomu poměrně rozumím, ale už neumím ty zástupce, nevém do jakých kmenů patří, natož pak tříd. Čeština na tom taky není nejlépe, vždyť ani nevím, jestli se píše S nebo Ztratit, jestli je sfouknout nebo zfouknout... nevím :D

Ale stejně mám všude jedničky! Nechci je! Co mě má kruci popohánět dál, když si můžu maximálně tak říct, lepší už to být nemůže. Kdyby mi tam nasekali alespoň ty dvojky, tak vím, že se musím zlepšovat a budu mít viditelný výsledek, takhle mám velké kulové!

Ti učitelé dnes všechny hodnotí podle toho nejlepšího... takže ti, co na to nemají si řeknou, no to je jedno, já si stejně jedničku nezasloužím, když jí dají tamté a na tu nemám. A ti, co by mohli být ještě lepší, nemají motivaci, protože to, co odvádí prostě stačí. Tím nechci tvrdit, že jsem nejlepší, ale myslím si, že mám na víc. A chtěla bych víc. Jen mi nestačí tento způsob motivace. A samozřejmě je možné mít o něco zájem a jít si za tím mimo školu, ale to já bohužel neumím. Jsem jen hloupá puberťačka omámená objevováním nových pocitů.... a tak bych ráda potkala učitele s velkým U a ne s velkým NH, protože kdyby tady byl, dokázal by z nás všech kreténů vytvořit něco překrásného a posunout tak svět na úplně jinou úroveň.


Bohatství je relativní

25. ledna 2012 v 19:05 | Míša*** |  Kreslení
To, co pro nás znamená obyčejnou věc, může pro jiného znamenat všechno.

Spokojeni v pekle

25. ledna 2012 v 11:18 | Míša*** |  Básnění
Dlouhé chvíle utrpení,
pro okamžik radosti.
Hledat pravdu tam, kde není,
slepě věřit hlouposti.
Najít smysl v nesmyslném,
chybovat nejen ve zlosti,
vidět náhodu v úmyslném,
domýšlet lepší možnosti!

To jsou znaky lásky slepé,
co přes brýle nevidí,
rozum na ni marně klepe,
nedá si radit od lidí.


Krásné dny

24. ledna 2012 v 22:37 | Míša*** |  Deníček
"Kdybys pořád nekecala, tak už to máš z krku."
"Chtěl jsi říct v krku ne?"

Nevím, čím to je, ale i když jsem v dvouletém vztahu, který posledních pár měsíců šel výrazně z kopce, ba se dokonce začal zahrabávat pod zem, v posledních pár dnech se cítím, jako v jeho nejlepších chvílích, šťastná a spokojená. Vzhledem k tomu, že zrovna je období, kdy vynechávám 4 dny braní antikoncepce, tak mi to zase potvrzuje tu mou teorii, že problémy vztahu K♥M jsou způsobené blbou antikoncepcí, u níž jedním z nežádoucích účinků je možný rozchod. Brát, či nebrat?

Včera jsme s Kájou byli v Ikei, mají tam akci na masové kuličky jen za 20 Kč, kája má smůlu, protože nesnáší mleté maso. Potom jsme se šli kouknou po obchodech, kde k mému zklamání nebylo nic, takže oblečení jsme sice nekoupili, zato jsme to trochu přehnali s jídlem. Koupili jsme si, na co jsme přišli a pak jsme byly děsně přejezení a Chudák Kája musel tahat všechny ty těžké tašky, protože jeho gentelmanství by mu nedovolilo jinak (Nebo spíš už nemohl poslouchát to moje skuhrání, že to neunesu).

No a dneska jsme si udělali pravý opak hektického včerejška a leželi jen v teplé postýlce, sledovali hořící svíčku a povídali si o různých kravinách. Potom jsme vařili puding, který jsem jako vždy zapomenula osladit, tak si tam taťka s Kájou dosypali moučkový cukr a má sladkonenávistná mamka byla konečně spokojená.

Taky jsem dneska udělala jeden velký krok, uvědomila jsem si, že některé lidi už nepotřebuji. Já nevím, mám je ráda, ale když to jde tak těžce, jsem schopná se jich už vzdát, takže milým přátelům jsem dala sbohem. Ale pořídila jsem si nového, je to formát A5 a má 40 linkovaných listů a jako název má nadepsáno "Můj nejlepší kamarád aneb abych přežila fyziku" Vysvětlování by trvalo dlouho, zkráceně: Tento sešit je zřejmě můj jediný kamarád a nesnáším naši učitelku fyziky, protože je strašně hloupá a neumí učit předmět, který bezmezně miluji.

Dneska, ačkoli v tom nevidím hlubší smysl, jsem si tam po cestě v autobuse napsala několik kravinek:
Ženete se za lidmy,
co za to nestojí.
mnoho dní až týdny
však ty rány se zahojí.
Ale jednou příjde chvíle,
kdy svou pravou tvář odhalí
a budete muset ujít míle,
abyste čas zpátky dohnali.
Už je to pryč a z milého chování
se stala nenávist, co jim strach nahání.
Už nemají nikoho na hraní!
_________________________________________


Jo a mimochodem, víte kolik je odmocnina z jedné? Pokud ne, tak zachovejte chladnou hlavu, jak jsem dneska zjistila i někteří studenti druhého ročníku gymnázia taky ne.

Stojím v neznámém davu
sem tam se někdo otočí
a koukne mi do očí.
To je ten pravý,
už v tom plavu,
hormony útočí.
V tom ke mně vykročí,
už ho nic nezastaví.
Hlavu ke mně natočí,
co poví mě zaskočí:
na čas je zvědavý.

No nic, já pádím spát, ať jsem zítra ráno schopná vstát!

Underworld: Probuzení <- můj první akčňák v kině

22. ledna 2012 v 16:43 | Míša*** |  Deníček
Včera jsem byla s Kájou ve Futuru a protože nám potom nejel žádný autobus, museli jsme jít kolem sedmi na něco do kina. Ještě než jsme vyjel,i zarezervovala jsem vstupenky na jediný film, který vyhovoval našemu časovému rozvrhu, což byl Underworld: Probuzení. Věděla jsem, že to mělo zřejmě nějaké díly před tím, které jsem neviděla, ale tak, říkala jsem si, že to nevadí. Když jsem to v autobuse oznámila Kájovi, řekl, že mě to nebude bavit, a že to nepochopím. Naštěstí ale on ty díly viděl a tak jsme celou cestu autobusem žhavě hovořili o lykanech, upírech a dalších nesmyslech, načež jsem si začala pomalu říkat, že to bude asi vážně hodina a půl nudy.

Po tom, co jsem prošla celé futurum s dvěma tisíci v kapse a nekoupila jsem si zhola nic, jsme si alespoň zašli na jídlo, potom jsem ještě rychle zaběhla do Kenvela a nakonec, ačkoliv jsem si tam v životě nic nekoupila, to byl jediný obchod, kde jsem něco utratila. Koupila jsem si tam dvě trička, jedno s jelení hlavou, což poté doma v mamce vzbudilo podezření o mé věrnosti. No, nicméně, potom už se začalo schylovat k 19:20ti a tak jsme koupili popcorn, colu a šli na věc.
Seděli jsme úplně vzadní řadě uprostřed, bohužel bez dvojsedačky, což jsme nakonec ocenili, protože každý z nás měl svůj držák colu. Prvních 15 minut hrály trailery na filmy, za které budemem mít možnost utrácet v roce 2012, což byly z valné většiny akčňáky, pak nějaké české nesmysly,... Když to zkončilo, tak kája ironicky řekl, že určitě půjdeme na pokračování Prci prci prciček, tak jsem se k němu přidala s Rozbřeskem. Každopádně po dlouhém čekání a skoro snězeném velkém popcornu to konečně začalo. Vůbec jsem se nemusela bát, že to nepochopím, protože za prvé to mělo poměrně primitivní děj a za druhé na začátku to shrnuli a vysvětlili. Už tak v polovině jsem přemýšlela, jak Káju přesvědčím o tom, že mě to fakt bavilo, protože on moc dobře ví, jak nemám ráda akčňáky a krváky, ale tentokrát to byla pravda.

Nevím, ten film měl prostě všechno to, co má film, které mě baví mít. Pěkná kočka, které je všechno ukradené, ne moc zamotaný děj, ne moc dlouhé chvilky ticha a upíři. Jediné, co mě zklamalo byl konec, ze kterého bylo zřejmé, že budeme nuceni utrácet za další díl. Každopádně titulková píseň od Evanescence - Made of stone - to napravila. (viz video) Cítila jsem se tak drsňácky, když jsme se jako jedni z posledních rozhodli k odchodu kvůli nemilým pohledům uklizeček, že jsem málem spadla, když jsem se snažila dotančit dolů po schodech s mým novým jelením tričkem na sobě, které jsem si převlekla, protože mi bylo horko.

Měla jsem potom tak skvělou náladu, že se mi chtělo málem létat. A protože nám ještě zbýval nějaký ten čas, tak jsme si zašli do Tesca a dívali se na samé kraviny, jako rotoped či trampolínu a dělali, že si je určitě někdy brzy koupíme. Pak jsme šli do hygienických potřeb, zkoumala jsem tam něco a Kája znuděně řekl, že se jde raději podívat na ručníky, tak jsem za ním volala: "Na ručníky???" a jeden kluk se mě zeptal: "Ty víš, kde jsou tady ručníky?" Tak jsem byla celá zmatená, načež jsem ho navedla do vedlejší uličky a Kája pak sledoval, jestli si ten ručník vážně kupuje, nebo chtěl jen semnou zapříst hovor. A k mému údivu si ho fakt koupil. Já jsem potom šla testovat testry různých vůní a deodorantů a to co jsem cítila, bylo vážně neuvěřitelné, konkrétně se jedná o značku Playboy - play it sexy, nikdy jsem necítila nic lepšího. Okamžitě jsem si ji chtěla koupit, ale bylo mi jasné, co by mi mam´ka řekla, že jsem utratila 4 stovky za takovou věc, tak jsem to raději nechala být, a koupila jsem si alespoň deodorant ve spreji ze stejné značky, který voní sice stejně, ale méně výrazně.

No, nicméně, něco kolem tisícovky mi pořád zůstalo a tak zítra vyrážím do shopping parku, doufám, že tam se mi snad něco líbit bude. Sice tam není Gate, ale ten mě včera pořádně zklamal, takže nevadí. Sázím na New yorker, ten shoppingparkový nikdy nezklame.

Podzimní západ slunce

22. ledna 2012 v 15:07 | Míša***
Tyto fotky jsou z podzimu 2009, kdy jsem jako šílená jezdila na bruslích skoro každý den s foťákem v ruce.

Dotyk léta

21. ledna 2012 v 14:53 | Míša*** |  Fotky
Když už je venku ta zima, proč se neohřát u pár fotek z léta.




toto je prosím láhev Korunní cotrón v trávě

Fotky, kočky a já

21. ledna 2012 v 8:56 | Míša*** |  Fotky
Pár fotek z včerejšího zahradního blbnutí s kočkama, některé lze kliknutím na ně zobrazit v plné velikosti.









Bez těch malých huňatých teploučkých chlupáčů už bych si nedokázala představit život.

Strach z nepoznaného

18. ledna 2012 v 20:38 | Míša***
Znáte ten pocit, jak se děje něco hodně divného, něco, co neumíte pojmenovat, něco špatného a neznámého, jak víte, že se něco stane, ale má to pro vás být nové a těžké a proto se tomu raději vyhýbáte, jak jen to jde, což vám přináší více bolesti, než kdybyste zakročili najednou?

Asi bych to přirovnala k něčemu, jako je smrtelně nemocné zvíře, které umírá v bolestech, a jeho páníčci ho nenechají utratit, aby žil co nejdéle, protož oni ho nemají tak dobře vyce ho mají rádi! Ale je to správné?

My děláme to stejné, snažíme se udržovat na živu vztah, který už jen trpí obrovskými ránami a nezastavitelně se hroutí do hlubinné propasti ničeho. Umírá.
Bojím se. Strašně se bojím! Bojím se té smrti!

Představte si, z čeho důležitého se skládá váš život. Ten můj toho obsahuje málo. Rodina, škola, a hlavně Kája. a to je všechno. Možná si říkáte, že to stačí, pár záchytných bodů, ale ona je důležitá i ta omáčka, o kterou jsem přišla. No a teď si představte, že všechny ty položky ze seznamu důležitých věcí vyškrtáte. Cítíte ten pocit? Tak, tak se cítím já!

1. Kája - už to není, co bylo před půl rokem. Je strašné sledovat, jak to končí a nemoci udělat nic.

2. Vavroš - učitel fyziky, který mě dokázal tak motivovat, že jsem se rozhodla vystudovat fyziku, do jehož hodin jsem se nemusela téměř vůbec učit, jak uměl vysvětlovat. A toho už nemám, ve druháku nám změnili učitele. Byla jsem z toho zdrcená natolik, že jsem probrečela celé velké prázdniny a ještě jsem nepřestala.

3. Naše třídní. Bylo to tak, že jsem chodila na záklladku do matematické třídy a už od malička miluji matematiku, ale bohužel na střední jsem dostala v ppváku na matematiku učitelku, která by podle mě mohla učit leda tak v mateřské školce, modlila jsem se, ať ji ve druháku nemáme, přání se splnilo, ale dostali jsme ji na fyziku (viz bod č. 2), je ještě horší. Měla by přestat učit!

4. Můj velký sen - stát se interiérovou designérkou - jsem zatratila už dávno, ale vím, že mě k tomu mé srdce (i přes lásku k fyzice a matematice) táhne.

5. Nejsem schopná PŘÁTELSTVÍ S OSTATNÍMI LIDMI. Nejlepší kamarádkou jsem se sebou a s Kájou - což je důvod, proč jeho ztráta bolí dvojnásobně - přítel i nejlepší kamarád. (Ostatně můžu si za to vlastně sama)

Jsem jen hromádka stížností a depresí, ale frustruje mě ten pocit, že s tím nemůžu nic udělat! Jsem asi zatracení hodna.

Co je psáno, to je dáno

18. ledna 2012 v 11:16 | Míša*** |  Deníček
Před nedávnou dobou, se stalo to, že blog, který existoval na této adrese kolem tří let byl smazán. Veškeré vzpomínky dochované v mých zápiscích zmizely. V prvotním okamžiku to pro mě byla velká rána, ostatně ta přetrvává do teď, ale potom jsem na tom našla i dobrou stránku.

Uvědomila jsem si totiž jednu velmi důležitou věc. A to bylo, že svůj život stavím na minulosti. Nevím, jestli tato příšerná choroba má svůj název, ale v reálu to funguje nějak takto: Děje se něco špatného? Nevadí! Vzpomeň si na všechno to dobré, co se stalo, to znamená přeci více... a na to špatné zapomenete. A takhle to děláte pořád a ani si neuvědomujete, že už nic nového dobrého nepřichází a odvoláváte se jen na to, co vás kdysi dávno dělalo šťastnými se slepou nadějí, že se to vrátí. Nevrátí! Gaussova křivka mluví jasně! A potom vám někdo smaže hmotný důkkaz o tom, co se dělo a vy už si to nemůžete znovu připomínat čtením zamilovaných článků a prohlížením fotek. Už je prostě konec se hmotnými vzpomínkami a zbývají jen ty v mozku. A protože ty jsou mnohem ovlivnitelnější, než ty reálné, pomalu začínáte procitat a uvědomovat si, že je opravdu něco hodně špatně.
Jsem spokojená, že alespoň jedna část hlavolamu z mých citových projevů se vysvětlila... teď už stačí počkat na ten zbytek. Začínám věřit, že všechno má svůj čas!

Báseň ♥ Kravinky

15. ledna 2012 v 18:53 | Míša*** |  Básnění

Sedmikrásky, růže a jiná havěť

12. ledna 2012 v 21:37 | Míša*** |  Fotky
Miluji květiny... Sedmikrásky z města... to jediné, co tam ještě roste. A taky to, co jsem jako malá často požírala k nechuti ostatních, kterou jsem pochopila až o mnoho let později.
Toto je mamčino... k narozeninám:
Z naší zahrádky:



Orchidej od Karlíčka

Růže od Káji k mému svátku:







A jaká nejvíce voní vám?

Báseň ♥ HRÁTKY OSUDU

12. ledna 2012 v 17:06 | Míša*** |  Básnění