Před nedávnou dobou, se stalo to, že blog, který existoval na této adrese kolem tří let byl smazán. Veškeré vzpomínky dochované v mých zápiscích zmizely. V prvotním okamžiku to pro mě byla velká rána, ostatně ta přetrvává do teď, ale potom jsem na tom našla i dobrou stránku.
Uvědomila jsem si totiž jednu velmi důležitou věc. A to bylo, že svůj život stavím na minulosti. Nevím, jestli tato příšerná choroba má svůj název, ale v reálu to funguje nějak takto: Děje se něco špatného? Nevadí! Vzpomeň si na všechno to dobré, co se stalo, to znamená přeci více... a na to špatné zapomenete. A takhle to děláte pořád a ani si neuvědomujete, že už nic nového dobrého nepřichází a odvoláváte se jen na to, co vás kdysi dávno dělalo šťastnými se slepou nadějí, že se to vrátí. Nevrátí! Gaussova křivka mluví jasně! A potom vám někdo smaže hmotný důkkaz o tom, co se dělo a vy už si to nemůžete znovu připomínat čtením zamilovaných článků a prohlížením fotek. Už je prostě konec se hmotnými vzpomínkami a zbývají jen ty v mozku. A protože ty jsou mnohem ovlivnitelnější, než ty reálné, pomalu začínáte procitat a uvědomovat si, že je opravdu něco hodně špatně.
Jsem spokojená, že alespoň jedna část hlavolamu z mých citových projevů se vysvětlila... teď už stačí počkat na ten zbytek. Začínám věřit, že všechno má svůj čas!
Amelie | 
?
Já se taky pořád upínám k minulosti. Ale spíš to mám takhle: v minulosti jsem neměla štěstí na přátele, proč bych měla mít teď? Dřív mi ublížili, ublíží i teď a podobně. Poslední dobou se snažím na minulost kašlat, protože je to většinou dost na škodu.
Tyjo, kdybych já přišla o svoje články, asi bych se zbláznila. Hrozně na takových věcech lpím. Ale je fajn, že ses tomu takhle postavila. :)