Srpen 2012

Koťata ♥ vyberte si to své...

27. srpna 2012 v 13:37 | Míša*** |  Fotky
Jo, vystudovat matiku a být učitelka... ne už nechci! Od teď je mým jediným přáním vlastnit útulek pro zatoulaná zvířata a zasloužit se o to, aby našla nové majitele a vedla spokojený život. To všechno s mým ochotným manželem, budeme žít skromě v malém domečku s velkou zahradou, aby zvířata měla místo a když bude třeba, tak budeme klidně žrát i psí konzervy... vím, že žít takhle, tak jsem zaručeně šťastná, to je totiž mé životní poslání a pokud to bude možné, tak jej chci splnit.

Vždycky jsem o tom snila, ale teď jsem si tu myšlenku osvěžila, protože můj kamarád má u babičky tři kočky a bohužel/dík se jim všem narodila koťátka, takže jich je kolem deseti. Jsou opravdu úžasné, hravé a krásné, ale je těžké jim najít domov... já už další kočku domů dotáhnout nemůžu, taťka by mi pak už asi odřízl přísun teplé vody, elektřiny a ledničku, ale strašně ráda bych se o ně všechny postarala. No, tak alespoň fotky... a kdyby někdo chtěl, tak jsou k mání.











Milé já, běž do háje

24. srpna 2012 v 23:38 | Míša*** |  Deníček
Původně jsem hodlala odlechčit své naštvané duši tím, že napíšu o svém zážitku s opilým a zhuleným simulantským chlapíkem, co metr a půl ode mě spadl pod tramvaj, ale už se nechci znova rozčilovat, a navíc nevím, s jakým i se simulant píše.

Dnešní večer jsem sama a tak se snažím si ho udělat takový relaxační jen ve svitu svíčky a monitoru. Teď jsem zpívala svému psovi ukolébavku a on u toho vážně usnul, asi už to nemohl poslouchat. Někdy bych si taky přála jen tak si lehnout a nechat někoho, aby mi nějakou zazpíval. Takové to, že se s nikým nemusíte hádat, kdo vstane z postele a zhasne, prostě jen usnout.

Onehdy jsem seděla na vysokém místě bez zábradlí. Ne, že by bylo nějak nebezpečné, šance na pád byla minimální, nic neklouzalo, nic mě neohrožovalo, jen já sama. A v té chvíli jsem si konečně uvědomila, že bych nechtěla spadnout, že sedět tam je vlastně fain, na opačném konci toho místa totiž bylo něco, co mě nutilo zůstat nahoře. Krom toho, že to bylo hmotné, byla to také naděje, která dostala chuť plánovat. To, co z toho vzejde, ještě nevím, ale vím, že něco to bude. No a taky s polámanýma nohama bych nemohla nosit vysoké podpatky a to bych asi nezvládla, dívat se na svět zdola.

No a kdybych nemohla nosit ty vysoké podpatky, tak bych taky neměla k čemu nosit ten úžasný červený kabát z New Yorkeru, který ještě sice nemám, ale na Aukru už se na to vydělává... sice pokud na něj chci vydělat, tak musím prodat asi úplně všechno, co mám, ale co, že kvůli tomu nebudu mít co nosit pod něj... Něco se holt musí obětovat a snad pár sukní a triček mi ještě zbude... No a i kdyby ne, tak exhibicionismus u žen není snad tak odsuzovaný jako u mužů a nebo je to taky dobrá výmluva proč nechodit do školy. I když moje mamka by mě tam snad poslala i nahou, alespoň by si nemohla stěžovat na to, jak hrozně jsem oblečená a jak se mi to tričko k té bundě strašně nehodí. No holt, generační rozdíly... nebo taky to, že je mi to šumák.

No, kdybychom nevyhodili všechny prachy za léky, které jsou úplně na houby, mohla bych si těch kabátů koupit pět. Je srandovní chodit po doktorech... nejenže každý specialista vidí jádro problému v té své oblasti, jako například alergolog to shodí na alergii, psycholog na depresi, a podobně, takže vám napíše každý úplně odlišné léky, ale navíc, když k němu příjdete poprvé napíše vám toto, podruhé zase něco jiného a vy máte pocit, jako by pokaždé, co tam příjdete jen roztočil velké kolo štěstí a náhodně vybral nějakou nemoc, co vám příštích pár týdnů hodlá léčit, takže už na to kašlu a žádné léky neberu, nehodlám si totálně zničit ten zbyteček funkčních orgánů, co mám.

Už tak mi stačí zjištění, že být matka možná pro mě znamená poměrně slušnou šanci spáchat sebevraždu, kterou by pro můj poměrně důležitý tlučící sval - symbol lásky - porod možná byl. Znáte to... některé pravděpodobnosti v procentech mluví za všechno. A doktoři jsou fakt hodní, že konečně teď, když už je mi 17 mi řekli, co mi vlastně je, protože říkat celá ta léta, že mám koarktaci aorty a vlastně ani nevědět, co to znamená bylo celkem trapné. A musím říct, že nejsem vůbec ráda, že to vím, tím více mi to připadá skutečnější a vůbec se mi nelíbilo, když ta doktorka říkala, že až příště příjdu na kontrolu, tak se rozhodne, zda jsem schopná přežít zase pár roků navíc, nebo se ve mě bude zase někdo vrtat.

A taky bylo hezké, když jedna doktorka říká, že operace páteře je nejlepší řešení a ta druhá, že anestezie je velmi riskantní a i kdybych tu zvládla, tak pokud dostanu i obyčejnou infekci, má chlopeň, co už tak má špatný počet cípů se úplně zničí, či co.. nejhorší na tom je, že těm odborným žvástům ani tak moc nerozumím a fakt nevím, jaká jsou v čem rizika... a každý doktor si říká něco jiného. Obvodní mi antikoncepci zakázala, gynekolog mi ji předepsal... no není to úžasné. A kdo z nich měl pravdu?

Nejvíce bych chtěla, aby mi už konečně bylo 18 a já nemusela všechno konzultovat s rodiči, je mi to strašně nepříjemné. Jen bych chtěla vědět, že už o sobě můžu rozhodovat sama. Sdílet takovéhle věci s někým, kdo neví, jaké to je a nechat ho dokonce za sebe rozhodovat je zlý sen. Nerada se s nima o takových věcech bavím, moc bych si přála, aby to byla jen moje věc a ničí jiná, cítím se strašně zranitelně, když o tom s nimi mluvím. A vadí mi, když má o mě nekdo strach, to ho pak musím mít taky.

Proč sakra ještě nespím... já nevím, asi jdu na to. Půl dvanácté, který magor je o půl dvanácté o prázdninách na počítači... a k tomu ještě píše takové žvásty... ach jo. Míšo, měla by ses zamyslet.

Prodala jsem svou kůži na výzkum toho, jak vyhladit rozdíly mezi lidmi,... jak vyhladit mě

10. srpna 2012 v 19:46 | Míša*** |  Deníček
Pravidla... pravidla nejsou pro slabochy. Pravidla jsou pro ty, kteří nevyhovujou všeobecně uznávaným normám normálního života. Pravidla jsou pro ty, co je nedokáží změnit. Pro ty, jenž jsou jen panenkami na provázcích.

Krutá pravda ve mě procitla včera, když jsem si uvědomila, jak to vlastně semnou je. Jsem spoutaná všemi těmi pravidly natolik, že jsem někdo úplně jiný. Vždycky jsem měla dost síly na to vykašlat se na věci danné a udělat z nich věci své, ale teď už nemohu. Zkušenost mi přinesla strach a vzala růžové brýle naivity, takže už vím, že by mi to nemuselo projít a že prohra někdy bolí. Tak proč to pokoušet? Není v mých silách, abych byla sebou. Všechny ty báchorky o tom, kdo jsem a kdo nejsem nikdy nešly z mého srdce, ale z toho, co jsem byla naučena, že bych měla být - nejen rodiči, ale celou společností. Bylo by zase jednou hezké vědět, že cokoliv, co cítím, že bych měla udělat, můžu udělat bez jakýchkoliv obav ne o to, co na to řeknou ostatní - to mi je jedno, ale bez obav o to, co to udělá s mým svědomím, které jsem si nemohla naprogramovat sama.

Je blbé, když je těžké probudit se ve své kůži.

Chcípla mi kytka a Pes vs. Kočka

8. srpna 2012 v 21:53 | Míša*** |  Deníček
Chcípla mi kytka - orchidej. No proč to tak hrotím, když se není čemu divit s mými zalívacími schopnostmi? Nejde jen o tak ledajakou kytku. Tuhle kytku mi totiž kdysi dávno (cca dva roky zpátky) dal Kája (můj přítel) a já jsem tehdy řekla, i když se to může zdát jako kravina, že ta kytka bude symbol našeho vztahu. Celý první rok jsem ji zalívala a kontrolovala každý květ, zda má správnou barvu a podobně, semtam jsem si s tou kytkou dokonce povídala...:D. No a pak to začalo být horší, začala jsem zapomínat, že ta kytka se nenapije sama a já jsem ta, na které leží ta povinnost ji živit, aby dál krásně kvetla, myslela jsem, že když ji jednou za měsíc pořádně zaliju, tak jí to bude stačit, možná to přežila, ale pár květů vždycky opadlo a těch suchých dní bylo více, než kdybych jí zalila o trochu méně, ale každý týden. Ta kytka mi prostě přestala být důležitá a myslela jsem si, že když už přežila tak dlouho, tak už ji nic nezničí, sem tam ji zaliju a ona nachvilku zase ožije... ale neuvědomila jsem si, že kdysi přežívala jen díky té péči a snaze a když jí pomalu bude ubývat, tak ta kytka přestane nejen kvést, ale i žít. Do teď žila z toho, co narostlo, když jsem se o ni starala, ale už to nestačí, už se to vyčerpalo. Dneska leží u mě na okně, většina listů je zhnilých, uschlých a na jejím stonku orostlém oschlými větvičkami se krčí poslední fialový květ, jako symbol mé prohry. A já si nejsem jistá, jestli mám ještě tu sílu uchopit ty poslední zbytky naděje a snažit se o její záchranu, která se už nemusí podařit a která bude trvat hodně dlouho, než přinese nějaké výsledky, nebo ji mám prostě a jednoduše přestat zalívat a čekat, než uhyne sama. Ale nebylo by to ode mě sobecké? Přeci jen, tu kytku mi dal Kája a já ho nemůžu jen tak zklamat tím, že se na ni vykašlu, protože by bylo jednodušší koupit si novou... a bylo by to vůbec jednodušší

Měl mi prostě dát kaktus, tak jako já jemu a všechno by bylo jednodušší.

Jakkoli miluji kočky a nenechám si ujít jedinou příležitost zachránit nějaké ubohé opuštěné kotě, za což si musím denně vyslechnout protivné kecy mého tatíčka, tak jednu věc vím jistě - kočka v mém životě nemůže, co se týče přátelství, zastoupit psa. Je to krásné hebké a mňauká to, když to má hlad, ale stejně, kočka je prostě svůj pán, kdyby šlo o život, sebere se a kašle na vás. Jo, když uloví myš, tak ji přinese na rohožku a čeká, až ji za to podrbete na hlavě, sem tam se příjde pomazlit, ale... to je asi tak vše. Za to pes, ten jako by žil ve vašem srdci. Když je mi smutno, Matýsek vždycky, ale vždycky příjde, jako by to poznal a nechá se drbat na hlavě, i když to tam nemá rád, jen aby si byl jistý, že už je mi lépe, vždycky když má z něčeho radost, přicupitá a chce si hrát, mazlit se a drbat se. Stačí říct příjde babička a máte o jejich radost tak na dvě hoďky postaráno, protože babička jim vždycky dává šunku, kterou tak milují.

Někdo si myslí, že psi jsou kvůli tomu podřadná stvoření, protože, narozdíl od koček, vás poslechnou a nemají svou hlavu, ale já si myslím, že je to naopak... tolik věrnosti a lásky, kolik vám dá pes, to zvládne jen málokterá kočka.

A to mě přivádí k myšlence, jsem pes a nebo kočka?


Letní chvilka u počítače

6. srpna 2012 v 14:52 | Míša*** |  Deníček
Taky se váš život dělí na to, co děláte a co byste chtěli dělat? Nebo jste ti šťastní, co to mají spojené dohromady?

Taky zažíváte ty chvíle, kdy nevíte, co je sen a co realita? Jakože fakt musíte jít a někoho se zeptat?

Za ty prázdniny si člověk uvědomí tolik věcí. Hlavně pokud máte takovou nudnou a rutinní práci, jako je umývání automobilových oken, a váš mozek šrotuje a šrotuje a dochází vám, jak se věci mají, jak nemají a co je všechno potřeba udělat aby měly, či neměly. Celkem sranda, nechat jen tak mozek, aby všechno vyřešil za vás, zatímco budete stírat dálniční prach a rozpláclý hmyz.

Jo práce.. z té si člověk taky vždycky něco odnese. Novou zkušenost. A pokud navíc pracujete s lidmi, je někdy těžké nezaškatulkovat si je. Někteří lidi nemají rádi ty dotěrné umývačky oken, co je na benzínce straší celé léto, to chápu, ale přesto si nemyslím, že odpověď na Dobrý den je Ne děkuji, nebo dokonce, Není třeba... řekněte mi, kdo k sakru nepotřebuje dobrý den? Štěstí by se nemělo pokoušet.
No a hláška tohoto týdne:
Přijela blondýnka v autě, vystoupila šla natankovat a odmítla umytí okna slovy, ne děkuji, já tankuji do kanistru.
Dobrý byl taky chlápek, který si to chtěl umýt sám, se slovy, ne děkuji, já mám totiž ruce, načež to namočil a pak to začal stírat vodorovně zespod, takže mu to stíkalo na to už utřené... a když jsem mu řekla, že to bude mít lepší shora, že mu to nebude stíkat tak to začal stírat svisle zhora dolů, což nemělo o moc lepší efekt. Takže ruce možná měl, ale asi je neuměl použít. Taky se nám tam jeden pán snažil prodat svoje auto. A pak tam přišla banda romů, v jednom autě jich sedělo asi osm. Byl to vtipný pohled, jak začali vylízat a pořád jich přybývalo. No a jak všichni vystoupili, snažil se nás jeden po druhém sbalit. A když odjížděli, ten jeden říká,...holky zítra budeme na stodolní, načežm jim kámoška odpověděla, no to je fain, ale my ne. (bylo jim tak 40 mmch, úchyláci :D)

Taky ze vztahů si člověk něco "odnese" Jak už to tak někdy bývá, člověk v nich něco ztratí, něco si z nich vezme, nějak se z nic poučí. A já jsem přišla na jednu strašně důležitou věc...že někteří lidi, neví, že nestačí poslouchat, ale musí slyšet! A když už slyšíte, nestačí slyšet, ale musíte cítit. A když už cítíte, nestačí cítit, musíte prožít. Když něco z toho chybí, občas to může být problém.

A jakkoli si můžete myslet, že jste v háji, vyždycky si můžete na Aukru koupit nové boty a poslechnout si tuhle písničku:

No a ještě jedna věc... Já už nemůžu chodit na akčňáky... ne fak ne. Minulý týden jsme si s kájou zašli na Temný rytíř povstal. Byl to úžasný film. Pár nesrovnalostí a nesmyslností tam bylo, to je jasné, to musí být,... jinak by ten film byl nudný a trval jen dvacet minut... takové to, proč to neudělali takhle, to je přeci muselo napadnout..nebo proč ho sakra hned nezabil a vykecává se tam s ním? No, ale každopádně, nemůžu už se na takové filmy dívat. Akční hrdinky jsou vždycky totálně sexy a je tam tolik chytrých lidí a vy se pak s nimi porovnáte a.... já prostě potom jsem totálně v háji ze své budoucnisti, která aby byla podle mého gusta vyžaduje mnohem více úsilí, než si myslím, že jsem schopná vydat. Jako že vystudovat fyziku a matiku, k tomu získat tu sílu a pružnost, abych byla schopná nakopat zadek každému, kdo mě naštve, udělat něco, co zůstane nezapomenutelným a při tom všem vypadat alespoň průměrně sexy. Sorry ale to raději půjdu na poslední díl Stmívání, posoudím, jak se vyvíjí Robertův sexappeal a nebudu se pak hroutit, že to nezvládnu, stačí se tvářit jak pařez celé čtyři díly, najít upíra, nechat se kousnout a hned bude dost času na všechnu tu fyziku...na věčnost.

Zítra jdeme stanovat. Tak jsem dneska oprášila kytaru a rozřezala si prsty levé ruky nad úsilím procvičit nějaké nové písničky, ať pořád nemusíme zpívat ty stejné hlody z Já písničky. Takže na playlistu zítra bude Corrida od kabátu, Šrouby a matice, i když té písničky už mám plné zuby, Čekám na signál, Love hurts...a ještě se něco vymyslí. Teď si na ně jdu dát obklad, ať se do zířka zahojí. :D No, už jsem zase dlouho nehrála...

No a ještě si musím zapamatovat, že až si příště budu chtít uklidit v pokoji, tak nejdříve musím vynést všechny židle, křesla, gauče a nejlépe i postel pryč z místnosti, protože jinak se vždycky někde na hodinu zaseknu a pak se na to vykašlu. A už se tady v tom začínám topit. Takže jdu na to.