Září 2012

Ten rozdíl je skrytý uvnitř

30. září 2012 v 20:02 | Míša*** |  Deníček
Rozdíl mezi tím kdo jsem, kdo dělám že jsem a kdo chci být mě děsí. A co zabrňuje sloučení těchto tří tváří? Já nevím, odvaha, odhodlanost, síla, odolnost, sebedůvěra a hlavně láska - jak krásný cit.

Jako mořské vlny, co o útes bijí

lačníce po svobodě,

tak na mě působí tvůj pohled.

A ty vlny ten útes jednou smyjí

- nepochybujme o vodě.

___________________________________________________________________________________________

I never dreamed that I'd love somebody like you
I never dreamed that I'd lose somebody like you
[This love is only gonna break your heart]
And, I don't want to fall in love
With you

Bang bang he shot me down

28. září 2012 v 17:11 | Míša*** |  Deníček
Člověk si stokrát může myslet, že je vážně šťastný, ale pak jednou na 3 sekundy pocítí opravdové štěstí a uvědomí si, že to, co prožíval štěstí nebylo, ale jen chvilkové zapomění na to, co štěstí je. A to je chyba. Nebo není? Není chyba se smířit s tou horší variantou a jen doufat, že si nevzpomenete na tu lepší? Ale jak se dá na něco zapomenout, když to máte pořád před očima a každý den to neúnavě ničí zbytky vaší schopnosti žít.

Já nevím.

Když mi bylo asi 12, strašně me bavilo tvořit "písničky." Prostě jsem si vytvořila text, přihodila k tomu pár akordů na kytaře případně nějaké tóny na klávesách, na které neumím do dneška hrát a říkala tomu písnička... Jednou jsem jednu takovou udělala strejdovi k čtyřicítce, dokonce jsem mu ji i nahrála a poslala na email už si ji přesně nepamatuji, ale bylo tam něco o vlasech podléhajících gravitaci, zubech a podobně, no prostě jsem z něho udělala skoro mrtvolu a strejda z toho měl děsnou radost a strašně se tomu smál a říkal mi, že jednou ze mě bude hvězda :D.

A pak jsem napsala ještě další a další... ale jedna z nich mě donutila si uvědomit, že dělám pořád stejnou chybu, protože pořád je děsně pravdivá, i po těch šesti letech. A to musí zkončit! Jo já vím, píše se to se S, skončit, našla jsem si to teď na googlu, už asi po dvacáté, ale stejně příště asi zase nebudu vědět,... a znova udělám chybu.

Don´t you tell me to deny it
I´ve done wrong and I wanna suffer for my sins
And I just don´t know where i can begin
(Fiona Apple - Criminal)

No, já jdu asi uklízet, třídit po půl roce vyprané ponožky protože už týden nosím každou jinou a prát, protože oblečení už taky došlo, takže děsná spousta času na přemýšlení, co k ničemu není.

Spoutaný vodnář

17. září 2012 v 21:02 | Míša*** |  Deníček
To nejhorší, co můžete člověku narozeném ve znamení Vodnáře udělat, je ho jakkoli omezovat, rozkazovat mu, co má a co nemá dělat a kritizovat to, co dělá. Tito lidé potřebují svobodu a pokud ji nebudou mít, jejich dobrosrdečná a přátelská povaha se rázem vytratí a poznáte toho ďábla skrytého uvnitř. A pokud jim tuto svobodu budete i nadále upírat, tak jednoho dne budou schopni vraždit jen pro to, aby zase nachvíli mohli vzlétnout do nebes, kam jejich vzdušné znamení patří.

Více než věci, na které si můžete šáhnout je zajímají procházky ve snech, které neodmyslitelně patří k jejich životu. Klidně dokáží hodiny trávit sami se sebou a dumat nad vším možným i nemožným. Majetek pro ně není důležitý, naopak, někdy je může omezovat. Je to mysl otevřená a neodsuzuje lidi za to, jací jsou, nesnáší pomluvy a pokud si s někým chcete promluvit o něčem nevšedním a možná zavržení hodném, vodnář je ten správný člověk.

Originalita a nekonvekčnost jsou jejich rutinou denní :D. Nesnáší obyčejné a rutinní práce a velmi rád mění sebe i vše kolem. A být průměrný a nevýrazný je pro ně nejhorší prohrou, stejně tak nesnáší masovou výrobu, a lidi, kteří svůj názor přizpůsobují většině. Rádi odporují veřejnému mínění a v skrytu duše se baví šokováním konzervativních lidí jejich občasným nečekaným nebo nepřístojným chováním.

Pro druhé se dokáže rozkrájet a dělá to rád, ale pak ho dokáže silně zranit, když stejnou snahu neuvidí nazpátek. Je trošku theatrální a může být i agresivní, ale vykompenzuje to svou nesobeckostí, tolerancí a nezávislostí. Některá přízemější znamení mohou odsuzovat jeho výstřednost, rebelství a říkat, že růžové brýle mu nesluší, ale vodnář si z toho nic dělat nebude, protože v to, co dělá, věří. Jedině pokud by jeho skvělé nápady a myšlenky neopěvovali jeho nejbližší, to bere jako osobní zradu.

Rychle se pro něco dokáže nadchnout, ale většinou, než to stihne dokončit, nadchne se pro něco jiného. Potřebuje změnu a jeho pro jiné chaotické chování ho docela uklidňuje.

Těší mě.


Poslední výdech

14. září 2012 v 17:22 | Míša*** |  Kreslení
Já nevím, co mě to zase popadlo... ale prostě, ... pokud vám někdy duše odlétla ven rukávem, pochopíte :D
pokud bych to měla nějak popsat, tak je to výplod toho, že se tady NĚKOMU nechtělo šprtat nepravidelná slovesa a hodinového poslouchání Breath of life pořád dokola. Taky jsem konečně zjistila, jaká je otrava kreslit tuší (kterou ani nemáte, takže černou vodovkou) pomocí párátka a že barva do razítek nejde umýt.


Výplod mysli, co myslí na nesmysly

4. září 2012 v 21:54 | Míša*** |  Básnění
Rve mi srdce bytí tak blízko tebe,
v předstíraném klidu se skrývá smutek, co mě zebe.

Záplava spletitých zvuků a hlasů,
já však slyším jen ten tvůj
a přivádí mě do úžasu,
jak stále víc a víc bych chtěla dát povel času STŮJ
a vzít ho zpátky.

Zpátky do dnů, kde cihly ze vzduchu stmelené maltou z odloučení
netvořily mezi námi zeď
a nezavrhly mě do zapomění.

Na co se čeká? Snad na smrt jistou,
co den za dnem se blíží.
Kdysi jsem měla duši čistou,
dnes má vina ji tíží.

A jakkoli je smysl života skrytý hluboko ve vesmíru, vím,
že každý den bez tvého smíchu je jen stín.

A stín za stínem hustou temnotu tvoří
a já jen čekám, kdo z nás ji zboří.

A stejně, co to změní,
myslím, že cesta z téhle propasti ven není.
Jakkoli bych chtěla, tak není...

Za šedesát let! - zatím jen bojuji za svá práva...

1. září 2012 v 14:47 | Míša*** |  Deníček
Všichni jednou zestárneme a v očích ostatních budeme vypadat jako nebozí zmatení stařečkové, kteří se v přítomnosi octli jen náhodou a nejlepší by bylo je hezky poslat i s jejich moudry o třicet let zpátky. Možná to někdo zná od prarodičů, taková ta přhnaná starostlivost, ale já si myslím, že na to mají plné právo, přeci jen žijí na tom světě o něco dýl než my a tím pádem zažili mnohem více zklamání, bolesti, prokoukli mnohem více falešných lidí a taky o mnohovícekrát se v zimě nachladili a dostali rýmu, když se pořádně neoblekli.

A pak se se snažte přesvědčit takové lidi, aby se vám nesnažili předat svá moudra, a co že je to děsná otrava poslouchat všechny ty rady, prostě příště, když bude říkat: "A hlavně nezapomeň klíče!" nebo "Vem si šálu!" si představte kolikrát asi ona mrzla bez šály za zamčenýma dveřma a zkuste se z toho poučit.

No, možná budu mít to štěstí a jednou zažiju, jaké je to jíst s protézou, chodit o berlích, neumět zapnout varnou konvici a věřit, že mikrovlnka dozajisté způsobuje rakovinu a to si pište, že své potomky budu pěkně štvát těma stařešinskýma radama, i když by bylo lepší, aby si spadly na hubu samy, protože budu vědět mnohem lépe než oni, že přežít nějaká ta desetiletí na tomto světě není zase taková hračka, jak se zdá.

A jestli jednou budu stará, tak chci rozhodně být tak čilá jako skupina The Zimmers, která z počátku vypadá, jako zmatený zájezd důchodců, ale pak porotě britského talentu vytře zrak:
Rozhodně nezapomenutelné, slyšet zpívat důchodce písničku Fight for your right, když si uvědomíte, co že to vlastně zpívají...:D