Prosinec 2012

Ty změny...

21. prosince 2012 v 11:19 | Míša*** |  Deníček
Asi už jsem si i já přiznala fakt, že změny neodvratně patří k lidskému životu na téhle planetě. Důležité je taky uvědomit si, zda je to změna k lepšímu, což je fain, nebo naopak k horšímu, to by pak člověk měl dělat vše proto, aby vrátil běh do starých kolejí.

Úplně nejhorší na tom je ale skutečnost, že poznat, zda taková změna je dobrá nebo špatná, nemusí být vždy zrovna lehké, protože se tady pletou odpadní pocity, emoce, které zatemňují realitu, jako například nostalgie, stesk a ty vás donutí chtít tu věc zpátky, protože si pamatujete jen to hezké a na to zlé vás donutí zapomenout. A to je opravdu špatně, v tu chvíli potřebujete něco, co vám připomene krutou pravdu, protože pokud se tak nestane, vrátíte se znovu zpátky a nikdy nenastane ten zlomový okamžik, který vám pomůže posunout se dál, k něčemu lepšímu.

Tohle obecně u změn spojených s silným emočním upnutím platí, ovšem já jsem nad tím začala přemýšlet právě díky změně, která je poměrně běžná, ale přesto velmi náročná a to je rozchod. Není rozchod jako rozchod,... záleží tady nejen na tom, zda dohoda na tomto úkonu byla většinová, na délce trvání samotného vztahu, na příčině konce, ale také na stupni klidu, při samotném aktu. Vždycky jsem snila, že s ním budu na věky, později, když se začaly objevovat problémy, jsem začala snít o klidném rozchodu, kdy zůstaneme přáteli a ten jsem taky dostala.

Po skoro třech letech jsme se téměř ze dne na den přeprogramovali na přátelé. Nejde to. Je to strašně psychicky náročný proces, hlavně ze začátku. Teď sním o tom, aby se stalo něco strašného a my se pořádně pohádali a alespoň na půl roku, než se vody uklidní, se nemohli ani cítit. Abychom si pořádně do očí řekli to nejhnusnější, co umíme a vyčetli si i dýchání na stejné planetě.

Jistě, na vždycky to pro mě zůstane něčím výjmečným a nezapomenutelným, byly to nezapomenutelné tři roky, ale hlavně má první láska, byl to první člověk, ke kterému jsem měla tak moc blízko a sdílela s ním opravdu všechno. Ale konec je někdy nevyhnutelný. Doufám, že beze mě bude šťastný a že si najde jinou holku, co mu bude tolerovat ty jeho roztomilé chybičky... :) Za několik let se sejdeme, s našimi dětmi a novými protějšky, sedneme si k jednomu stolu a jediné, co nás bude spojovat, bude kousek (bez)významné minulosti, ta první zkušenost, která nám pomohla odpíchnout se dál a dojít tam, kde budeme. Nic bych neměnila.

Přežít nestačí

16. prosince 2012 v 15:44 | Míša*** |  Deníček
Žít život není tak lehké, jak by se mohlo zdát. Zkušenosti potřebné pro přítomnost se dostaví až budoucnost budeme nazývati přítomností. Nic se nedozvíš, dokud to nevyzkoušíš. Je fain se poučit z chyb ostatních, ale to umí jen málokdo, nejlépe se totiž člověk poučí z chyb svých... a proto by rodiče měli své děti něchat chybovat, samosebou v rámci mezí, dokud nebude pozdě. Protože chybující dítě se poučí, ale chybující dospělý už to má obtížnější.

Je těžké někomu začít věřit, připustit si ho k tělu a nechat veškeré pochybnosti stranou, ale mnohem těžší je začít věřit sobě... přestat si nalhávat něco, co není, jen aby realita byla o něco snažší. Je lehčí poprat se s krutou skutečností, než žít vlastní myslí vytvořenou lež, ztratit se ve snu a nepoznat, co je skutečné. Nebo ne? Já to nevím...

Mnohé chvliky přináší ten pocit sladkého opojení, kdy se mohu dotknout světa a opravdu cítit jeho jemné křivky, ale pak narazím na jednu ostrou hranu a kapky krve, stékající z otevřené rány mě znovu oslepí. Není nikdo, kdo by mohl tu ránu zalepit, ani nemůže být, jen já vím, že krvácí, ale zastavit to nedokážu, proto to raději nevidím. Není to vážné. Jedno odřené koleno támhle, rozřízlý prst tady a jinde zase pár jemných oděrek, ale rány přibývají a sčítají se, kdo ví, jak dlouho je ještě dokážu nevidět, snad je najdu dřív, než bude pozdě.

Ovšem nejhorší je, když už se štěstí nakreslit nedá, ale příčiny jeho absence známy nejsou. Je tolik možností, ale která je pouhou banalitou a která ta správná? Pak záleží na každém rozhodnutí, na každém slově, na každé hlásce a vyslovit větu je pak největší risk... výchozí možnosti jsou pak smrt a nebo život. Nic mezi tím není.

Láska je krásná věc, o tom jsem nikdy nepochybovala... ale v dnešním světě pro ni není dost místa. Celá země je zaplavená vším tím odporným zlem, co vytvořil člověk a v takovém prostředí láska přežije, ale to je tak vše... a nestačí to.

Nestačí přežít...

Pítý už se nevrátí

15. prosince 2012 v 16:59 | Míša*** |  Deníček
Dneska jsem se nadobro smířila s další kočičí ztrátou. Můj milovaný kocour Pítý, s kterým jsem chodila na vodítku na procházky a spala v posteli, když byl ještě malé kotě, jednoho dne nepřišel domů a už je tomu něco přes dva týdny a stále ani jedna stopa ve sněhu. Asi ho někde starzilo auto, nebo ho roztrhal sousedův pes. Je mi to moc líto. Byl to můj miláček. Strašně moc bych si přála alespoň mít tu možnost být u toho, když umíral, pohladit ho a říct mu, že ho mám ráda, že to bude dobré... jo vím, že to byla jenom kočka, ale nic není JENOM kočka... byla to živá bytost, kterou jsem milovala a vychovala. Byl to můj Pítý:









Tak sbohem píty... doufám, že se ti daří dobře... v tom novém životě.