Září 2013

Let´s be honest....

23. září 2013 v 19:01 | Míša*** |  Deníček
Svět je plný lží... ale to je v pohodě do té doby, co je na povrchu zemském dost lidí, kteří budou naše lži poslouchat. Protože pokud dojdou, může se stát, že začneme lhát sami sobě. Vlastně nevím, proč to lidé dělají. Občas si přejeme, aby realita byla taková, jaká není a lehčí než se smířit s pravdou je vymyslet si lepší možnosti a začít jim věřit. Ale není radno si takto zahrávat s ohněm.

Ačkoli netuším, proč vlastně každé ráno vstávám a večer znovu ulehám, proč slunce stále svítí a nikdo neřeší, co s námi bude za 100 let... mám dojem, že není čas na to mít strach. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se za poslední rok naučila. Jen přestat hledět do budoucna a hledat "dobré" důvody proč něco nedělat... když nezačneme dělat věci sami, nikdo to za nás neudělá. Přestat se litovat a začít využívat toho, co máme. Přestat být netrpělivý a místo nezáživného čekání, dělat něco užitečného pro skutečnost, u níž doufáme, že příjde.

Bože, mám dojem, že za poslední rok jsem se toho tolik naučila, byla jsem tak slepá. Jen mě mrzí, že boty, v kterých jsem se naučila tančit, mají teď ošlapané podrážky a bojím se, že už jim žádný švec nepomůže.... Ušla jsem v nich tak dlouhou cestu a teď se na ně musím dívat jen jako na nástroj, který mě posunul na místo, kde jsem a už v nich nemůžu prožít plody té dlouhé cesty... Jen doufám, že s životen to není stejné. Bohužel vrásky na duši se zatím léčit nedají, tak doufám, že přeci jen existuje způsob, jak se jich zbavit. Nepochybuji, že pokud to někdo dokáže, bude to čas... protože čas je ten nejdůležitější rozměr, každou vteřinu nám dává na výběr tisíce možností. Nic není předurčené. Jen je nutné popadnout ručičky do vlastních rukou a začít s nimi točit, jak potřebujeme.

Občas se zdá, že není cesty ven, ale já vím, že nejsou jen dvě možnosti - prohra nebo vítězství.... ale cesta k vítězství vede přes množství menších pádů na zadek, které je nutné podstoupit, protože nic nelze získat zadarmo a neexistuje jedné věci bez jejího protikladu, neexistuje propast, na jejímž konci je hora a světlo bez tmy by nikdo nebral vážně. A na konci každé slepé uličky musí být zákonitě něco, co lze přelézt... a nikdo netvrdí, že usíme chodit jen ve vyšlapaných ztezkách.

Cover verze, které stojí za to slyšet :-)

22. září 2013 v 10:31 | Míša*** |  Hudba
Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi, že poslední dobou na světlo světa nepřichází v oblasti hudby dostatek nových věcí, které by stály za to poslouchat, možná to je ten důvod, proč poslení dobou tak ujíždím na cover verzích :-) Hlavně tedy na těch, které se nesnaží napodobit původní písničku, ale mají v sobě něco víc. Dodají úplně jiný druh emocí.

Takovým typickým příkladem je například písnička Polly od Nirvany, kterou přezpívala Amanda Palmer. Protože je Nirvana už bohužel pouhou historií, vždycky mě potěší, když se někdo zhostí jejich tvorby. Konkrétně u této písničky to oprvadu sedí, neboť Kurt ji napsal o dívce, která byla unesena a znásilněna a podařilo se jí uprchnout tak, že svého únosce přesvědčila o tom, že je do něj zamilovaná. Přesně tuto skutečnost popisuje i klip, který k předělávce této písně Amanda také natočila. Možná proto to má v sobě tolik emocí.

Dalším příkladem je mé největší potěšení ze Superstár 2013, možná vlastně ze všech řad superstár, a ano, pořád si stojím za tím, že měl vyhrát... a to je Jaroslav Smejkal a jeho verze Light my fire... která pochází z rukou mých oblíbených The Doors. Jako jediný ze všech těch šašků tam nekopíroval původní podobu té písně a udělal si to po svém... a tím českou Superstár na několik minut povýšil na Americkou nebo Britskou úroveň.

Talentové show v USA a UK jsou hotovou pokladnicí... Například Janet Devlin a její "harfová" předělávka Sweet child o´mine, nebo Amelia Lily a píseň tak obrovského génia jako je Freddie Mercury Show must go on...

Sice jsem ještě neměla příležitost tento film zkouknout, ale jeho soundtrack je mi už teď velmi dobře znám, The Great Gatsby. Například tato píseň původně od Amy Winehouse, nyní v podobě Beyonce - Back to Black. Nebo například píseň Happy Together od The Turtles v trošku zdrsnělé verzi Filter.

No a takový Matt Beilis, který vám zazpívá Rihanninu verzi písničky SaM o tom, jak ho řetězy a biče vzrušují :-)

No a samozřejmě slečna, u které je těžko odhadovat, zda bude mít na sobě příště vyšší podpatky nebo enormější pokrývku hlavy... Pokud ji někdo má za méněcennou popovou zpěvačku nebo ji dokonce přirovnává k Britney Spears... tak zřejmě netuší, jak talentovaná tato slečna je a ještě neslyšel verzi její písničky, kterou narozdíl od Britney nezpívala na playback a dokonce se sama doprovodila na klávesy Paparazzi a Lady Gaga

No a pak tady jsou samozřejmě případy jako je např The Walk of The Earth, kteří v podstatě nedělají nic jiného než předělávky cizích písniček a sakra dobře se jim daří :-)

Miluji ty chvíle, jen teplý bylinkový čaj, pochmurné počasí, youtube a já. :-) Ale musím vás upozornit, že to není vždycky procházka růžovým sadem... a měi byste být opatrní, protože se vám pak může stát, že nerazíte na verzi Miley Cyrus, jak se snaží přezpívat Nirvanu nebo Joan Jett a na video, kde o sobě Justin Bieber prohlašuje, že je novodobý Kurt Cobain... Tááákže pozor na to. :-)

Easy come easy go

16. září 2013 v 19:16 | Míša*** |  Deníček
Čas... zdálo by se, že na něj se může člověk spolehnout, sekundy budou vždycky stejně dlouhé... ale v praxi to tak nefunguje. Čím jsem starší, tím rychleji mi ubíhají. A není to tak jen s časem... všechno se mění tak rychle, hodnoty, problémy, lidé odchází.

Občas přemýšlím, zda to ještě vůbec jsme my. Ti lidé, co žili naše životy těch 5 let zpátky. Tolik se toho mění. Už nejsem platinová blondýnka s urovnanýma tužkama v pouzdře s kočičkama (teď mám žirafku....), ale některé věci prostě zůstanou stejné, když venku prší, stále mám chuť do něj vběhnout v bílých šatech a zatančit si s kapkami deště.

Vždycky jsem si stála za tím, že dokud jsem dítě, mám chybování povolené, vlastně jsem to brala jako náplň dne... chybovat co nejvíce teď, abych pak být moudrá a umět se těm chybým vyhnout s předstihem. Ale kde je ta hranice, co říká, kdy už bylo chyb dost? Je mi 18... jsem už dospělá? ...Obávám se, že na věku vůbec nezáleží.

Lhala jsem... člověku, na němž mi záleží opravdu hodně z opravdu hloupých důvodů. Byla jsem přesvědčená o něčem, co vlastně nebylo vůbec pravda... Bylo to hloupé. Poslední dobou dělám hloupé věci.

V sobotu mi asi ukradli mobil... celkem drahý, takže jsem z toho poměrně smutná. Milionkrát mi doma říkali, abych si hlídala své věci... milionkrát jsem na to doplatila... no a teď... když si konečně začnu dávat pozor, byl jako mé dítě, někdo to zvorá za mě. Život není fér.