Prosinec 2013

Easy rider

30. prosince 2013 v 14:36 | Míša*** |  Kreslení
Mám to po mamce. Když se do něčeho pustím, ptřebuju to všechno mít co nejvíce perfektní. Takže, když se mamka rozhodla, že si pozve na silvestra přátelé a oslaví to v motorkářském stylu, stalo se z našeho domu plánovací doupě. Koupila kraví lebku, zařídila zapůjčení motorky a vymýšlí všechny možné dekorace, takže byla jen otázka času, než mě taky zapřáhne. Tákže po deseti hodinách... tadá:

..., osm, devět, deset

15. prosince 2013 v 1:21 | Míša*** |  Deníček
Vůči lidem jsem byla vždycky bezcitná. Kvůli mravenci jsem schopná probrečet hodiny, ale pro člověka mi neukápne ani slza. Tak nějak si stojím za tím, že lidé si za své neštěstí mohou sami. Mají dost rozumu na to, aby mu předcházeli. A teď jsem navíc zjistila, že někteří lidé nestojí ani za tu bezcitnost. Jak jsou všichni falešní, až je mi z toho zle.

V situaci, kdy někomu uděláte něco zlého a mysllíte si, že on o tom neví, jsou dvě možnosti, jak se zachovat. První je, že budete mít výčitky a ten člověk na vás pozná, že se něco děje. Ta druhá je, že budete předstírat, že nic... a tím budete riskovat, že pokud ten člověk náhodou ví, co jste mu provedli, bude si o vás myslet hrozné věci, ale dozajista to budou ještě mírnější myšlenky, než je samotná realita, protože taková míra podlosti je nepředstavitelná.

No a taky jsou pak dvě možnosti, jak na takový podraz zareaovat. Buď toho člověka pěkně sjedete, za to, co vám udělal a nebo prostě neuděláte stejně jako on nic a nepřiznáte tak, že vám doopravdy ublížil.

Myslím, že někteří lidé by měli napočítat do deseti před každým pohybem, který udělají.

Kohoutí problém

5. prosince 2013 v 15:51 | Míša*** |  Deníček
Už když jsem byla malá, hodně mi záleželo na tom, dělat věci dobře. A když mi něco nešlo, dokázala jsem kvůli tomu probrečet hodiny. Ať už to bylo trénování na kytaru do hudebky, ježdění na kole nebo dělání domácích úkolů do školy. Živě si pamatuji, jak jsem asi 100 x psala písmenko A a mamka pak přiběhla a celé mi to vygumovala s tím, že je to hrůza. Museli pak nade mnou s taťkou stát a dohlížet, abych to dodělala do konce. Trpělivost je jedna z věcí, kterými zrovna nepřekypuji.


Z dětství nemám moc vzpomínek, ale pár věcí mi v hlavě zůstalo do neuvěřitelných detailů, zvlášť silně si pamatuji, jak jsem jednou jako asi čtyřleté dítě kreslila v pokoji obrázek a mamka zrovna vařila oběd. Kreslila jsem kohouta, jenže se mi to zrovna nepodařilo, tak jsem začala šíleně plakat. Mamka přiběhla, co že se děje... no a když to zjistila, tak jsem ji vyklopila, jak je všechno zničené. Ona si ke mě sedla a vzala do ruky pár fixů a během několika vteřin dodělala ocas a zvětšila zobáček a hned to bylo mnohem pěknější. Když to tak vezmu zpětně, zřejmě mě tím naučila, že nic se nemá vzdávat předčasně a než plakat nad tím, že je to špatně, měl by se člověk pokusit to udělat lepším. Protože slzy nic nesmyjou, jen zašpiní.

Od té doby jsem vyrostla a jak se člověk každým dnem učí více a více, myslím, že už hodně situací řešit umím, ale občas se naskytné problém, se kterým si nevím rady. Moc ráda bych na to použila nějaký fyzikální vzoreček nebo si o tom přečetla ve výkladovém slovníku, ale bohužel. A o tom je život. O každodenním řešení problémů, o hledání nových, neprozkoumaných, cest. Je sice možné na to na chvíli zapomenout a užívat si okamžiku a možná se někomu zaštěstí a prožije tak celý život. Ale myslím, že se nedá říct, že by to bylo o tolik lepší. Myslím, že čím více hor překonáme, tím hlubší naše myšlení bude a tím lépe pak budeme umět kohoutům dokreslovat ocasy. A na tom, myslím, záleží.