Leden 2014

Láska skrytá za nenávist - vyjádřit to jedním jazykem nestačilo

25. ledna 2014 v 15:08 | Míša*** |  Básnění

I hate your smell and all the things you do
It is similar to love - There must be at least two
I wish you rot in hell and fall to the ground
So I could come again and make you be found
Lift you from the bottom and see in your eyes
You love me more than ever knowing my price

Don't worry, come closer just enough you could feel
The pain is not just mental but it's pretty real
Keep suffering and bleeding - please do me a favor.
I'll kiss you on your lips I love that bloody flavor
Scream and cry! The sound I need to hear
Just the same I did when you weren't near

It could be such a good plan
But I was wrong when
I thought that I can
Breathe just the air
If you weren't in there...

Nesnáším tvou vůni a tvé činy se mi příčí
Stejně jako láska nenávist všechno zničí
Kéž bys spadl na dno v hlubokém zatracení
Já bych byla vzpomínkou, co osud změní.
A ač nejsem optimista,
Jsem si v celku jistá,
Že pak v očích tvých bych zřela,
Co jsem tam ještě neviděla.
Na hrdle s břitvou zapomnění
nebyl bys, kdo mě nedocení
Ve strachu z plamene svíce
Miloval bys mě ještě více.

Neboj se mě a pojď blíže,
Dost na to, abys pocítil
Tu bolest, co v mé hlavě byla
Už tam není, nikdy více…
Krví jsi mi šat potřísnil.

Neříkej poslední slova,
Zůstaň se mnou, ještě chvíli
Líbat bych tě chtěla znova
Se smrtí má touha sílí.

Nezbylo už nic než chlad,
Můj plán měl několik vad
Když není, co mě zabíjelo
Nevidím, že by smysl mělo
Pokračovat v žití.

Jen jedno je nyní jisto
Držíš mi už v pekle místo.





Jako matematika? A k čemu?

11. ledna 2014 v 17:07 | Míša*** |  Deníček
Všechny ty roky základní školy a střední jsou tak promarněné a daly by se využít o tolik lépe, kdyby mou hlavní náplní dne nebylo flákání a nicnedělání. Ačkoli oproti mnohým ostatním školou opovrhujícím mladistvím jsem na tom ještě poměrně dobře, až teď si začínám uvědomovat, jak málo jsem využila té šance se něco naučit, která se s blížící maturitou stále změnšuje a ztrácí v nekonečnu.

Není mi to ani tolik líto u předmětů, kterým se nadále hodlám věnovat na vysoké, ale budou mi chybět právě ty, které nemám tolik ráda a nikdy už nenajdu chuť se jim sama věnovat. NIkdo mě nebude tlačit do čtení románů z kdoví kolikátého století, hledat na mapě Uzbekistán ani pamatovat si nejslavnější bitvy druhé světové... jednoduše řečeno, najednou ztratím tu jistotu, že do mě někdo bude tlouct všeobecný přehled... a já se úplně utopím v těch přehršlích matematiky a fyziky...že to, co si odnesu z gymplu už jen pomalu do konce života budu zapomínat a nic nového nepřijde.

Taky mě dneska dostala slova mamky, která se absolutně nezajímá o moje přítomné ani další vzdělání a nemá ani ponětí, jaké vysoké školy v naší republice existují... no jednoduše, když jsem se jí zeptala, jestli chce vědět, kam chci jít, tak mě dvakrát přerušila kvůli něčemu jinému, než jsem se dostala vůbec ke slovu. No a jak zjistila, že chci jít vystudovat fyziku a matematiku... tak jen řekla takovým pochybovačným hlasem plným nespokojenosti: Jo? A jako k čemu ti to bude, co budeš dělat? ... takže podpora veliká. Já nevím, co by chtěla... asi když jméno oboru v sobě neobsahuje automaticky i povolání, jako lékažství nebo právničina, je to k ničemu....

A nejhorší je, že já prostě nevím, co mám dělat... musím se najednou rozhodnout... musím se zamyslet, zda na to opravdu mám a jestli se jen neženu do nějaké špatné uličky a nezkazím si tím celý svůj život.