Září 2014

Být či nebýt GAY

30. září 2014 v 21:49 | Míša*** |  Život a Věda
Není to přirozené. Neslučuje se to s Biblí. A čím více to budeme podporovat, tím více se jich vyrojí.
Aneb už toho začínám mít dost

Cause I'm feeling for her what she's feeling for me
I can try to pretend, I can try to forget
But it's driving me mad, going out of my head
I v tom našem slavném dvacátém prvním století někteří lidi mají pocit, že můžou ostatní poučovat o tom, co je správné, jak mají žít a co cítit. Po tom všem, čím si homosexuálové prošli v dějinách a když už konečně jejich "nemoc" přestala být jako nemoc klasifikována a hlavně léčena, pořád jim nemůžeme dát všechno, co požadují?

Jistě existuje mnoho pádných argumentů, proč by měly být sňatky mezi osobami stejného pohlaví zakázány, proč by neměli/y mít právo vychovávat děti, .... ale ještě jsem žádný z nich neslyšela.

Když budou mít homosexuálové děti, i jejich děti budou homosexuální a lidstvo pomalu vyhyne.
Myslet si, že dítě homosexuálů bude také homosexuální lze ze dvou mi známých důvodů. Ten první bude zřejmě, že to odkouká od jeho rodičů - neznám dítě, které by se chtělo podobat svým rodičům, a taky si myslím, že zrovna toto je jedna z věcí, na kterou výchova opravdu žádný vliv nemá, jediné, na co vliv má je to, jak se se svou sexuální orientací v pozdějším věku poperou, zda se ji budou snažit ukrývat a vstoupí do nešťastného manželství, které neuspokojí jejich potřeby, nebo od svých rodičů uslyší, že jsou perfektní takoví, jací jsou a budou si hrdě prorážet cestu v tomto prozatím ne zcela tolerantním světě. Druhý z důvodů, proč si to myslet je dědičnost. Tady se přiznám, jsem si trošku zapátrala. Jisté je to, že zvýšenou sympatii ke stejnému pohlaví nebude mít na svědomí jeden jediný gen, zatím se podařilo zjistit, že nějakou (velmi velmi malou) zásluhu na tom, zda se muž raději kouká na balet než na fotbal má na svědomí gen uložený na chromozomu X - tento chromozom má muž šanci získat POUZE od matky, takže pokud to správně chápu, není možné, aby jej získal od svého homosexuálního otce. Pokud se tedy tento homosexuální muž nějakým omylem dostane ke zplození potomka a bude to syn, svůj chromozom X mu nepředá, tudíž ani tento "růžový" gen, svůj chromozom X předá pouze své dceři, na kterou působí obdobně - zvyšuje její touhu po mužích. A ta bude mít hooodně dětí. Tímto se dostáváme k třetímu bodu tohoto chabého argumentu a to k vyhynutí lidstva. Ani nevím, co na to říct. Fakt si někdo myslí, že ta (co já vím) jedna dvacetina populace, která nebude plodit potomky způsobí konec lidské rase? Trávím teď každý den v Ostravě a mám pocit, že, i kdyby všichni její neromští obyvatelé byli teplí jak krásný letní den, pořád by počet dětí na jednoho Ostraváka vyhovoval celkovému průměru v ČR. (dobře, chabý a dost rasistický pokus o vtip, přiznávám).

A taky bych se trošku zamyslela nad tím, co jsem teď někde četla, a to, že gayů poslední dobou přibývá a přibývá. Možná by neuškodilo, se zamyslet nad tím, jestli to třeba nemůže být způsobeno větší svobodou, která dovoluje lidem svou pravou orientaci přiznat bez větších postihů. A tak jich je stále stejně, ale více z nich, vyšlo s pravdou ven.

Není to přirozené
Řekl člověk... co je asi tak více přirozené, než to, co pochází z našeho nitra? Továrny? Mobilní telefony? Televizní přenosy? nebo snad polívky ze sáčku? Pokud chcete hrát na přirozenost, vraťte se do jeskyně a zatímco budete bojovat o přežití, možná vás přejde ta touha rýpat se v cizích životech. Hodně "lidí" pak z této logiky nepochopitelně vydedukuje, že vrahové také zabíjí ze zcela přirozených pohnutek a netolerujeme jim to. Ano, teď jste na to kápli, ona totiž vražda a párek gayů narušují naprosto rovnocenně naše svobody a práva. Věřím, že při třetí světové už nebudou naši zemi brázdit tanky, na atomovky se vykašlem a necháme na bitevním poli promítat gay porno.

To, že heterosexuální páry plodí dnešní dobou zdegenerované potomky přilepené u monitoru počítače s absolutním nezájmem o okolní svět, ještě neznamená, že je to přirozené. Ba naopak bych i řekla, že přirozenější je v dnešní době ty děti nemít.

Asi se shodneme, že na lidech je v dnešní době složité poznat tu prvotní přirozenost. Ale u zvířat už nikdo nebude pochybovat. Pan čáp s panem čápem vychovávající jejich ukradené čapí dítě, makakčí samičky užívající si žhavého sexu bez svých mužských protějšků, lvi, žirafy a mnoho dalších. Možná by za nima nějaký chytrý člověk měl zajít a vysvětlit jim, že to není přirozené.

Žena nemůže dítěti nahradit otce a muž matku
Ano, to je pravda. Zato dětské domovy, svobodné šestnáctileté matky a ulice dítěti poskytnou ten potřebný komfort. Tečka.

Děti homosexuálů se stanou terčem šikany na školách
Kdyby rodiče, média a ostatní chytré okolní vlivy neplodili tak konzervativní názory, postupem času už bychom tady měli mnohem osvícenější jedince, které by ani nenapadlo smát se někomu, kvůli tomu, že ho vychovávají dvě osoby stejného pohlaví, stalo by se to normální, běžnou věcí a nikoho by ani nenapadlo na to upozorňovat - ale to je asi pro naši civilizaci moc velké sousto.

"Běž do háje, kamaráde. Mě možná vychovávají dvě matky, ale ty jsi ten, co si to dělá u lesbického porna."

Navíc si myslím, že homosexuální páry tvoří mezi sebou ještě silnější pouto než heterosexuální, protože jejich láska je mnohem náročnější. Musí o ni mnohem více bojovat a to je posilní. A když dva silní jedinci vychovávají dítě, snad mu nějakou tu sílu taky předají, aby si z takových zakomplexovaných debilů, co si potřebují na jiných vybíjet zlost, nic nedělalo.

Láska jim nestačí?
Proč homosexuálům nestačí jejich registrované partnerství a pletou se do heterosexuálních praktik jako je manželství, pokud to přece není póza, musí si vystačit s láskou, ne? ......Ne.
Všimla jsem si, že hodně lidí toto vůbec nechápe. Pokud dva lidi nejsou manželé, nemají žádné společní jmění, dědické právo, nemají nárok zjišťovat soukromé informace toho druhého, například zprávy o jeho zdravotním stavu. No a ten největší problém přijde ve chvíli, kdy řekněme dvě ženy jsou spolu ve vztahu, jedna z nich má dítě. A ta druhá ho s ní vychovává, ale nemá na něj absolutně žádná práva. Její podpis nic neznamená. U doktora nemá nárok se dozvědět o jeho zdravotním stavu, co se týče právního vztahu jí a dítěte, jsou to cizí lidé.

Biblické důvody
Toto téma jsem si nechala na konec. Upřímě musím přiznat, že Bibli jsem teda nečetla a prozatím to ani neplánuji. Všechna náboženství jdou mimo mě, takže o této problematice a o tom, jaký problém s hmosexuály mají třeba křesťané, fakt moc nevím. A taky moc nerozumím tomu, jak funguje Bůh. Ale věřím, že kdyby se ho někdo zeptal, tak by našel nějakou tu kapku pochopení a schválil to.

Teď jsem si vzpomněla na něco mimo mísu, ale myslím, že to bude pěkná vsuvka na závěr. A taky pěkná ukázka toho, že naprosto běžně na světě dochází k tomu, že se dva lidé nepochopí. A pak vznikají takovéto banální problémy. Je lehké tvrdit, že něčí touhy jsou zvrácené a špatné, když ty naše shodou okolností zapadají do povolených a lidmi schválených norem a nemusíme se nikomu zpovídat. Jak by asi bylo všem heterosexuálům, kdyby se pomalu museli stydět za to, že si to rozdají se svou drahou polovičkou.

No každopádně, to jsem trošku odběhla, jednou k nám do angličtiny na střední škole přijeli nějací rodilí mluvčí z Kanady a shodou okolností to byli křesťané. Chvilku si s námi povídali a pak nám v angličtině položili otázku:
Kdybyste se Boha mohli zeptat na jednu otázku, co by to bylo?
Načež má spolužačka to zřejmě nepochopila správně a vypadlo z ní:
Do you like skiing?

___________________________________________
No a co si o tom myslíte vy?


Novopečená vysokoškolačka

28. září 2014 v 21:05 | Míša*** |  Deníček
Tak mi skvěle vychází mezery mezi předměty. Ve středu jsem hodinu a půl seděla v centru Ostravy na lavičce a pomalu jsem si připadala, že mi každou chvíli příjde někdo vypsat pokutu za překročení povolené doby využívání veřejných míst k sezení. Všude byl neuvěřitelný ruch a lidi pobíhali jak šílení. Osazenstvo kavárny, co byla hned naproti se za tu dobu kompletně obměnilo tak třikrát a holubi sezobali snad všechny nechtěně upuštěné drobečky v celém blízkém okolí. Zkoušela jsem hrát hru na "Kdo dříve uvidí červené auto", ale u přibližně třicátého červeného auta v průběhu dvou minut mě to přestalo bavit a taky jsem moc vyhrávala, když jsem neměla žádné spoluhráče. Kdo by čekal, že v Ostravě se všemi těmi semafory a ucpanými kruhovými objezdy bude tak velký provoz.

Nakonec mi trošku zvedlo náladu extrémě dlouho připravované coffee to go nově se zaučující servírkou v té nepochopitelně předražené kavárně naproti

Je to příjemné po dlouhé době zase psát písmenka, už mi hrabe z těch celodenních hromad číslic a matematických operátorů, které se v tom nejlepším případě stanou náplní mého budoucího povolání v doprovodu s pěkně dlouhým titulem před a za mým jménem. Chvilkama si připadám jako na prvním stupni základní školy, třeba když po nás v jednom předmětu chtěli algoritmus na uvaření čaje, zato občas mám pocit, jako by na mě mluvili jiným jazykem a v tom dobrém případě rozumím aspoň spojkám a předložkám. A tato ztracenost bohužel není způsobena tím, že máme některé přednášky ve slovenštině.

Ale jinak mě to tam baví. Sedět ve třídě s pár exotama, s několika zapálenýma a pak s lidmi, co se zdají normální, ale co si budeme povídat, šli studovat matematiku...

Snažím se vypadat jako někdo normální, což mi dost komplikuje moje náhlá nemoc, zřejmě pokus mé imunity zničit blížící se bakterii známou jako "musím znovu do školy", ale na zmutovanou verzi vysoké školy už to moc nefunguje, chodím tam i polomrtvá. No každopádně mé neustálé narušování přednášek smrkáním a chraptěním by ještě šlo nějak přežít, ale když mi tuhle začala téct krev z nosu a než jsme se dostali od jednoduchých výroků ke složeným, už jsem měla na lavici půlku balíčku červených kapesníků a pár kapek okolo, už si mě někteří (ti méně zapálení) začali všímat.

Na tento vysokoškolský život si jde lehce zvyknout, většina vyučujících nepožaduje docházku, ale už se vidím, jak se dokopu k samostudiu, to si to tam raději odsedím. Jediné, na co si ještě moc nemůžu zvyknout, jsou ty dvouhodinovky. Už na střední jsem se posledních deset minut před přestávkou snažila zkondenzovat z té přesycené nudy poslední kapky soustředěnosti.

ALE jsou tady i výhody - konečně se nemusím přezouvat a mohu se na svět dívat z o 15 cm větší výšky po dobu celého dne, aniž bych se musela skrývat před školníkem a ředitelem.

Takže nakonec mou nechuť ke studiu asi překousnu a svou brigádu servírky si zatím opravdu nechám jen jako "koníček". :-)

Udeř mě jako muž, miluj jako žena

22. září 2014 v 21:22 | Míša*** |  Deníček
Byl bych blázen, kdybych se zříkal věcí, které se mi líbí a které mě vzrušují, jen proto, že vy je odsuzujete!
MARKÝZ DE SADE, 120 dnů sodomy

Spisovatel, kterého mnozí dodnes zavrhují i v dnešním světě plném tvrdého porna, pout a bičíků dostupných v běžném větším vietnamském obchodě a s Christiánem Grayem vykukujícím z výloh všech knihkupectví. Bezcitný, sobecký, sadista - ale co když měl pravdu?

Celý život se necháváme ovládat a jsme nuceni potlačovat své pravé touhy, které jsou tím jediným, co by nás možná dokázalo udělat opravdu šťatnými. Dokud neochutnáme úplně poprvé vanilkovou zmrzlinu, nebudeme po ní toužit... co když je tady ale příchuť, o které ještě nevíme, kterou nám někdo zatajuje, ještě lepší než čokoládová.

Výchova, morální pravidla, zákony,... to všechno limituje oblasti našeho potěšení. Sex na veřejnosti, krádeže, znásilnění, vraždy... smrt pro lásku, touha po přežití.

Sice to tak nějak funguje. Domluvili jsme se na určitém kompromisu a snažíme se v něm žít společně, ale co když to je život jenom na půl? Možná stojí za to pár životů obětovat, aby ty ostatní byly plnohodnotné. Možná je na čase dát volný průchod našim touhám a zapomenout na pravidla.

Možná je to trošku přemštěné... :-) ale jak říkám, když budeme mířit hodně vysoko a dojdeme jen do půlky cesty, pořád vystoupíme výše než, kdybychom si určili nížší cíle.




This is the end, my only friend, the end, I'll never look into your eyes, again

22. září 2014 v 17:26 | Míša*** |  Básnění
Byla krásná, v očích se jí třpytil život a vlasy měla propletené perlami zplozenými jejím úsměvem. Její pohyby byly jemné jako dotyky vln a proudů větru, ale když odcházela, na nebi se blýskalo, perly se rozsypaly z provázků a při jejich dopadu zahřmělo. Jako vichřice rozházela můj svět a zmizela za obzorem. Když se poslední kousky zkázy ustálily na pevné zemi, začala se i ta hroutit. Půda pod nohama se pomalu měnila v prach a má roztrhaná křídla mi nedovolila vzlétnout.

Nezbylo po ní nic, jen její minulost, naše minulost. Když její vůně vyprchala z mého polštáře, začala jsem hledat další stopy po její bývalé existenci. Chodila jsem na místa, kde chodívala ona a sedala si na její židle. Představovala jsem si, jak si rovná vlasy za uši a zvedá pohled, aby mě zaplavila láskou. Posedlost to byla veliká, ale nestačila. Potřebovala jsem něco hmotného, ale taky něco, co má duši, na které kdysi zanechala stopy. A pak mi to došlo - byl tady celou tu dobu - ON.

Celou tu dobu běhal po světě. Člověk, který ji možná miloval stejně jako já. Jehož svět obrátila vzhůru nohama ještě dříve než ten můj. Když byli spolu, tak se jí dotýkal, hladil ji a líbal. Dříve nemilá představa teď nabrala nebývalého významu. Potřebovala jsem ho. Byl to poslední, co po ní ještě zbylo.

Krčila jsem se za popelnicí a přemýšlela jsem, jak navážu konverzaci s důvodem mého příjezdu do tohoto neznámého města, s tímto neznámým člověkem. Ačkoli jsem tady byla poprvé, viděla jsem ji tady všude. Jak se opírala o sloup a čekala na něj, jak zvonila na jeho zvonek a netrpělivě stepovala přede dveřmi, nemohla se dočkat, až ji obejme. Jak spolu ruku v ruce šli po chodníku a nastupovali do jeho auta. Tenhle pocit jsem potřebovala a on teď byl jediným jejím obrazem, který jsem mohla mít. Konečně vyšel ze dveří.

Byla jsem neskutečně nervózní, prohrábla jsem si vlasy, nasadila výraz "jsem ztracená" a šla jsem se ho zeptat na cestu. Byla tady všude kolem. Jako by mě touto pěšinkou provázela.

"Promiň, asi jsem se ztratila, nevíš náhodou, jak se odsud dostanu do centra?"
"To by od tebe bylo moc milé."

Byla to sice krátká cesta, ale pár vět jsme prohodili. Seděla jsem ve stínu její minulosti a přísahala bych, že ze sedadel ještě nezmizelo její teplo. Nechala jsem mu číslo.

Za dva dny mi psal, jestli bych nechtěla někam zajít. Souhlasila jsem. Večer byl hezký, snažila jsem se na něj zapůsobit, když už začínalo být pozdě a mé narážky čím dál zřejmější, zeptala jsem se, jestli by si mě nechtěl vzít někam do soukromí. Souhlasil.

Přišla ta chvilka, na kterou jsem tak dlouho čekala. Když jsme vyšli ven, zatáhla jsem ho za roh a začala vášnivě líbat, líbat na místech, kde ona jej také líbala, na místech, kterých se ona dotýkala svými rty. Cítila jsem ten jejich jemný dotyk, teď už nešlo skončit, konečně jsem se s ní znovu setkala. Cítila jsem její vzrušení, její teplý dech, tlukot jejího srdce, byla ve mně. Milovala jsem ji každým kouskem svého těla a konečně jsem ji získala zpátky. Vžila jsem se do její kůže a nechala jsem ho, ať se mě dotýká. Dotýká se tak, jako se kdysi dotýkal jí. Nesplynula jsem s ním, to s ní. Znovu jsem nalezla důvod svého žití, na chviličku se mi zase rozproudila krev v žilách. Tak jako už dlouho ne. Neotevřela jsem oči, pouze jsem se sesunula k zemi. Byla pryč. Neváhala jsem ani chvilku a vydala se za ní.

Dneska, zítra, pozítří

7. září 2014 v 23:02 | Míša*** |  Deníček
Kap,
...........kap,
.......................kap,
padá déšť,… déšť z nebe,
V záři slunce se kapka třpytí,
odráží jen tebe.

Měla uhasit mé plameny,
při dopadu jen více vzplály.


Teď v tvé kapce můj oheň svítí.
Ničí tě a pálí.

Na milionech pixelů se dívám na příběhy čisté lásky. S duší čistou, neposkvrněnou jedinou chybou, ještě mají lidé šanci žít. Slunce svítí a mokrých míst je na zemi málo. Ale když jednou šlápnete z cesty do bláta, na podrážce už to zůstane a na bílém koberci pak zanechá stopy. A co se špinavými botami? Je možné využít něčí čistotu a setřít ze sebe své hříchy, ale pokud toho člověka milujete, raději ho necháte chodit po jeho čistém koberci a vy sami navždy budete bloudit močály a bažinami.
Pravda občas bolí, ale je to důvod ji zatajovat? Vždy jsem chtěla jednat tak, aby pravda a štěstí splývaly v jedno. Ale jako sobecká bytost jsem se k tomu nepřiblížila ani zdaleka. Od svého bílého koberce se budu muset vydat opačným směrem, jít dlouhou prašnou cestou a doufat, že mi to bláto oschne a opadá, než dostanu chuť zase jít k někomu na návštěvu.

Vím, že musím odejít. Ale nejdříve musím přetrhnout tolik lan a řetězů. Každá molekula mého těla je připoutaná něčím, co mě drží poblíž. Budu se snažit, ale bez srdce se žít nedá.

Vždycky jsem se snažila dělat to, co mi připadalo správné. Ale už jako malá jsem spáchala hned několik věcí, za které se stydím. Věci, které už navždy povleču s sebou, kamkoli se hnu. Ukládají se mi jako molekuly tuku do srdce. V odrazu zrcadla se nereflektují, ale každý dobrý skutek a správné rozhodnutí jsou jimi zastřeny. Jak mám vědět, zda nečiním správné věci jen proto, abych odčinila ty zlé? Co když se jen snažím zahalit svou pravou tvář, které bych se ve svém odrazu lekla. Jako pod nánosy make-upu se snažím skrýt před realitou. Jaký by asi byl den, kdybych nechala rozum osobám pověřeným a dala se jen tak vláčet časem.


Vždy jsem si myslela,…. A teď už si to nemyslím.


Za ty roky mého vývoje se ze mě pomalu začal stávat pokrytec. Na venek jsem tvrdila, jak jsem svatá, ale to jen proto, že jsem krotila své neřesti. Opravdu se člověk hodnotí podle svých vnějších projevů a činů? Co kdyby to bylo podle toho, co by dělal nebýt státu, zákonů, pokusů o morálku. Páchat zločiny lze z dobrých anebo zlých důvodů… kolik lidí by bylo propuštěno z vězení? Milosrdné lži skrývající sobectví, strach z toho, že zklamete, že si ve skutečnosti nemyslíte to, co byste měli? A co, kdybyste to řekli nahlas? Kolik lidí by vám zbylo? A zůstali byste se sebou vy sami, nebo by bylo tak těžké snést svou přítomnost?


Měli bychom se obdivovat za to, že tlumíme své chování anebo vzhlížet k těm, kteří přes všechny výstrahy následují své touhy?



Láska je zvláštní, donutí člověka přestat řešit tyhle otázky. Najednou je všechno jasné… záleží jen na tom, co chce ten druhý a je úplně jedno, jestli je to dobré pro lidstvo nebo naprosto sobecký čin, jediná správná věc je mu to splnit. Postarat se, aby byl šťastný. Takže, až budete chtít udělat něco nemorálního a něco, co by mohlo trápit vaše svědomí, najděte si někoho, kdo vás bude milovat, udělá to za vás a nebude toho ani vteřinu litovat….