Básnění

Ku*va, chci

6. ledna 2015 v 15:34 | Míša***
Chtěla bych si malovat obrázky jiskrou ze tvých očí,

jen tak si zahrát Mozarta...
...na tvoje vlasy,
popřít fakt, že se Země točí,
zpochybnit znaky vlastní rasy.
Ochutnat tvou vůni zrakem
a vdechnout chuť tvé kůže,
honit se za zázrakem,
co nás dva zabít může.

Porušit zákony..
...fyziky
a rozměrů - včetně času
najít mezery logiky,
dojít až k úplnému kraji,
naslouchat jen tvému hlasu,
budeš mým hadem v ráji?

Chci být, kurva, jen tvá
než probodnou tu bublinu vakua,
co naplnili vesmírem ti blázni - to my dva.

Co bylo jen vysněné

21. listopadu 2014 v 13:55 | Míša***
Kde se skrývá realita?

Zbyly jen růžovou pokryté listy
s nohama na zemi psané jen místy

Jsou bez kaněk, škrtaní,
pravda v nich chybí,
je to jen pohádka
bez jediné chyby.

Otevři oči a zjisti, co bylo
A řekni popravdě to, co ti zbude,
Popiš to, prosím tě, správnými pojmy,
Co zdálo se zelené, namaluj rudě.

Neplakej nad věcmi,
jež nám to vzalo,
lepší než to vysněné,
je skutečné málo.

Přiznání

21. října 2014 v 21:10 | Míša***
Na špatném místě
v nesprávný čas
s nečistým chtíčem
znovu a zas

Ty rány bičem
jen ať se nestmelí
na drsném koberci
lepší než v posteli

Přiznávám dezerci
polibky pálí
přítel to nevidí
je někde v dáli

This is the end, my only friend, the end, I'll never look into your eyes, again

22. září 2014 v 17:26 | Míša***
Byla krásná, v očích se jí třpytil život a vlasy měla propletené perlami zplozenými jejím úsměvem. Její pohyby byly jemné jako dotyky vln a proudů větru, ale když odcházela, na nebi se blýskalo, perly se rozsypaly z provázků a při jejich dopadu zahřmělo. Jako vichřice rozházela můj svět a zmizela za obzorem. Když se poslední kousky zkázy ustálily na pevné zemi, začala se i ta hroutit. Půda pod nohama se pomalu měnila v prach a má roztrhaná křídla mi nedovolila vzlétnout.

Nezbylo po ní nic, jen její minulost, naše minulost. Když její vůně vyprchala z mého polštáře, začala jsem hledat další stopy po její bývalé existenci. Chodila jsem na místa, kde chodívala ona a sedala si na její židle. Představovala jsem si, jak si rovná vlasy za uši a zvedá pohled, aby mě zaplavila láskou. Posedlost to byla veliká, ale nestačila. Potřebovala jsem něco hmotného, ale taky něco, co má duši, na které kdysi zanechala stopy. A pak mi to došlo - byl tady celou tu dobu - ON.

Celou tu dobu běhal po světě. Člověk, který ji možná miloval stejně jako já. Jehož svět obrátila vzhůru nohama ještě dříve než ten můj. Když byli spolu, tak se jí dotýkal, hladil ji a líbal. Dříve nemilá představa teď nabrala nebývalého významu. Potřebovala jsem ho. Byl to poslední, co po ní ještě zbylo.

Krčila jsem se za popelnicí a přemýšlela jsem, jak navážu konverzaci s důvodem mého příjezdu do tohoto neznámého města, s tímto neznámým člověkem. Ačkoli jsem tady byla poprvé, viděla jsem ji tady všude. Jak se opírala o sloup a čekala na něj, jak zvonila na jeho zvonek a netrpělivě stepovala přede dveřmi, nemohla se dočkat, až ji obejme. Jak spolu ruku v ruce šli po chodníku a nastupovali do jeho auta. Tenhle pocit jsem potřebovala a on teď byl jediným jejím obrazem, který jsem mohla mít. Konečně vyšel ze dveří.

Byla jsem neskutečně nervózní, prohrábla jsem si vlasy, nasadila výraz "jsem ztracená" a šla jsem se ho zeptat na cestu. Byla tady všude kolem. Jako by mě touto pěšinkou provázela.

"Promiň, asi jsem se ztratila, nevíš náhodou, jak se odsud dostanu do centra?"
"To by od tebe bylo moc milé."

Byla to sice krátká cesta, ale pár vět jsme prohodili. Seděla jsem ve stínu její minulosti a přísahala bych, že ze sedadel ještě nezmizelo její teplo. Nechala jsem mu číslo.

Za dva dny mi psal, jestli bych nechtěla někam zajít. Souhlasila jsem. Večer byl hezký, snažila jsem se na něj zapůsobit, když už začínalo být pozdě a mé narážky čím dál zřejmější, zeptala jsem se, jestli by si mě nechtěl vzít někam do soukromí. Souhlasil.

Přišla ta chvilka, na kterou jsem tak dlouho čekala. Když jsme vyšli ven, zatáhla jsem ho za roh a začala vášnivě líbat, líbat na místech, kde ona jej také líbala, na místech, kterých se ona dotýkala svými rty. Cítila jsem ten jejich jemný dotyk, teď už nešlo skončit, konečně jsem se s ní znovu setkala. Cítila jsem její vzrušení, její teplý dech, tlukot jejího srdce, byla ve mně. Milovala jsem ji každým kouskem svého těla a konečně jsem ji získala zpátky. Vžila jsem se do její kůže a nechala jsem ho, ať se mě dotýká. Dotýká se tak, jako se kdysi dotýkal jí. Nesplynula jsem s ním, to s ní. Znovu jsem nalezla důvod svého žití, na chviličku se mi zase rozproudila krev v žilách. Tak jako už dlouho ne. Neotevřela jsem oči, pouze jsem se sesunula k zemi. Byla pryč. Neváhala jsem ani chvilku a vydala se za ní.

Láska skrytá za nenávist - vyjádřit to jedním jazykem nestačilo

25. ledna 2014 v 15:08 | Míša***

I hate your smell and all the things you do
It is similar to love - There must be at least two
I wish you rot in hell and fall to the ground
So I could come again and make you be found
Lift you from the bottom and see in your eyes
You love me more than ever knowing my price

Don't worry, come closer just enough you could feel
The pain is not just mental but it's pretty real
Keep suffering and bleeding - please do me a favor.
I'll kiss you on your lips I love that bloody flavor
Scream and cry! The sound I need to hear
Just the same I did when you weren't near

It could be such a good plan
But I was wrong when
I thought that I can
Breathe just the air
If you weren't in there...

Nesnáším tvou vůni a tvé činy se mi příčí
Stejně jako láska nenávist všechno zničí
Kéž bys spadl na dno v hlubokém zatracení
Já bych byla vzpomínkou, co osud změní.
A ač nejsem optimista,
Jsem si v celku jistá,
Že pak v očích tvých bych zřela,
Co jsem tam ještě neviděla.
Na hrdle s břitvou zapomnění
nebyl bys, kdo mě nedocení
Ve strachu z plamene svíce
Miloval bys mě ještě více.

Neboj se mě a pojď blíže,
Dost na to, abys pocítil
Tu bolest, co v mé hlavě byla
Už tam není, nikdy více…
Krví jsi mi šat potřísnil.

Neříkej poslední slova,
Zůstaň se mnou, ještě chvíli
Líbat bych tě chtěla znova
Se smrtí má touha sílí.

Nezbylo už nic než chlad,
Můj plán měl několik vad
Když není, co mě zabíjelo
Nevidím, že by smysl mělo
Pokračovat v žití.

Jen jedno je nyní jisto
Držíš mi už v pekle místo.




Jen to bych chtěla

26. listopadu 2012 v 16:47 | Míša***
Chtěla bych být větrem,
co hraje si s tvými vlasy,
nebo dopadajícím světlem,
jež odhaluje tvé krásy,
či tím červeným svetrem,
co se tě dotýká
a centimetr za centimetrem
tvé svůdné tělo zamyká
předemnou a mými zraky
ať si moc nezvyká,
chtěla bych taky.

Ve tvých smaragdových očích plavat toužím
ale bojím se, že se tam utopím,
do teď vyhýbala jsem se loužím,
tak svou prohru pochopím.

Dychtím po úsměvu tvém, nebo po rtech tvých?
Tak krásně voníš. Konečně vím, nač mám čich.

Žízním po tobě, jsi krásná celá
a cítit to teplo tvého těla,
jen to bych chtěla.

Žízeň

26. listopadu 2012 v 15:56 | Míša***
Čekám až se znovu rozední,
až mi den navrátí zpátky mou duši.
Mám žízeň již mnoho dní,
Schne mi v krku a srdce mi buší.

Tuhle žízeň voda neuhasí,
to žádná tekutina světa.
Jen tvá přítomnost mě spasí,
po ní budu prahnout celá léta.

Červené pocity

17. listopadu 2012 v 10:37 | Míša***
V modrém chladu se zelený klid skrývá,
slunce nás mate žlutým štěstím,
nad bílou čistotou se pravidelně stmívá.
Ale žádné světlo, černý strach, či stín
neudělá přítrž červeným neřestím.

Červená je víra, co v naději prohlásí-
-rudý oheň azurová voda nezhasí.
Červený je hněv, co ostatní barvy pohltí
a neustoupí, bojuje až do smrti.

Je to touha, kterou chtíč uvrhne v prokletí
člověk pak bez křídel doufá, že poletí.

Je to láska, která teplo přináší,
energie, jenž vesmír stvořila.
Semínko maličké, co z betonu vyraší,
i ta naivní osoba, co ho tam zasila.

Je to ten dotyk lidského těla
a rtů, které´s tak dlouho chtěla.
Krvavá vášeň, co ve svitu svíce,
majíce dostatek, chtěla by více.

A jen tahle maličkost domnělá,
je to, co udělá ďábla z anděla.

:D

Výplod mysli, co myslí na nesmysly

4. září 2012 v 21:54 | Míša***
Rve mi srdce bytí tak blízko tebe,
v předstíraném klidu se skrývá smutek, co mě zebe.

Záplava spletitých zvuků a hlasů,
já však slyším jen ten tvůj
a přivádí mě do úžasu,
jak stále víc a víc bych chtěla dát povel času STŮJ
a vzít ho zpátky.

Zpátky do dnů, kde cihly ze vzduchu stmelené maltou z odloučení
netvořily mezi námi zeď
a nezavrhly mě do zapomění.

Na co se čeká? Snad na smrt jistou,
co den za dnem se blíží.
Kdysi jsem měla duši čistou,
dnes má vina ji tíží.

A jakkoli je smysl života skrytý hluboko ve vesmíru, vím,
že každý den bez tvého smíchu je jen stín.

A stín za stínem hustou temnotu tvoří
a já jen čekám, kdo z nás ji zboří.

A stejně, co to změní,
myslím, že cesta z téhle propasti ven není.
Jakkoli bych chtěla, tak není...

Tvůrčí krize - zveršováno

24. června 2012 v 17:46 | Míša***
Asi mám v pokji nějakého cvrčka... Jdu hledat, bohužel, v biologii jsme sice tuhle havěť už brali, ale stejně si nepamatuji, jak takový cvrček vypadá. Ten s těma housličkama to asi nebude... hm. No nic. Jedna stará básnička napsaná na téma: Tvůrčí krize - do Básnění na blogu AK.
TVŮRČÍ KRIZE - ŽÁDNÉ VIZE
Ve své hlavě připadám si cizí,
zřejmě trpím tvůrčí krizí.
Čerpám inspiraci zevnitř a i z venčí,
témata se neskutečně tenčí.
Ze zoufalství vymýšlím nová slova,
přehazuji větné členy, tam a zpátky, znova.
Krutovládce Nero pro múzu podpálil Řím,
já už ani v živly a šílenství nevěřím.
Poslední mou nadějí je bolest zvaná láska,
nechám si polámat srdce a ať to hodně praská.
TVŮRČÍ KRIZE - ZAČNE MIZET

Báseň ♥ Můžeš...

5. června 2012 v 6:42 | Míša***
Můžeš se cítit...

Jako drak, co mu vzali síru,
jako věřící, co ztratil víru,
jako pes, jenž nemá kost,
jako v vlastním domě host,
jako vlak, co nemá směr,
jak dítě neznalé her,
jak bez jiskry v očích smích,
jako nespáchaný hřích,
jako v černé skrytá bílá,
jak krutost falešně milá,

jen zapomeň, kdo jsi byla... a bude to OK...
(nevěřte jí...říká to, jen proto, že chce uvěřit...)

Báseň ♥ Smrt tě spasí

4. června 2012 v 20:43 | Míša***
Okno je otevřené dokořán,
průvan mi splétá vlasy,
smířeně tu sedím dál,
ale nejsem sama... asi.

Okno je otevřené dokořán,
průvan mi cuchá vlasy,
nepřítel už byl rozpoznán,
nepobral mnoho krásy.

Okno je otevřené dokořán,
průvan mi trhá vlasy,
červeným perem byl podepsán
můj rozsudek spásy.

Jednotky jsou relativní

27. května 2012 v 19:11 | Míša***
Když jen pár metrů vás dělí
od toho, co byste chtěli
a není jiné možnosti,
než pokračovat v nečinění,
krčit se v rozích tichosti,
čekat, že věc se sama změní,

frustrace, pocit zklamání
jsou náš chléb denní,
šílenství nás dohání,
úniku už není.

Spokojeni v pekle

25. ledna 2012 v 11:18 | Míša***
Dlouhé chvíle utrpení,
pro okamžik radosti.
Hledat pravdu tam, kde není,
slepě věřit hlouposti.
Najít smysl v nesmyslném,
chybovat nejen ve zlosti,
vidět náhodu v úmyslném,
domýšlet lepší možnosti!

To jsou znaky lásky slepé,
co přes brýle nevidí,
rozum na ni marně klepe,
nedá si radit od lidí.

Báseň ♥ Kravinky

15. ledna 2012 v 18:53 | Míša***

Báseň ♥ HRÁTKY OSUDU

12. ledna 2012 v 17:06 | Míša***

Báseň ♥ ČÍM DÁL PRAVDĚ, TÍM LÉPE

11. ledna 2012 v 19:34 | Míša***

Báseň ♥ NÁVRAT K ŽIVOTU

11. ledna 2012 v 19:33 | Míša***

Báseň ♥ ČÍM VÍCE MÁŠ, TÍM VÍCE MŮŽEŠ ZTRATIT

10. ledna 2012 v 18:30 | Míša***

Báseň ♥ SAMOTNÁ a ŠTĚSTÍ

9. ledna 2012 v 18:48 | Míša***
 
 

Reklama