Deníček

Nezapomeň nakrmit kočku

4. února 2017 v 11:42 | Míša***
Já nevím, jak mám začít. Už je to tak dlouho, co jsem nic nepsala. Asi...Milý deníčku, můj život je teď poněkud zvláštní. Myslím, že jsem dospěla a to mě strašně děsí. Připadám si, jako kdybych chytla krizi středního věku hned po tom, co mi prvně došlo, že mám nějaké povinnosti a hlavně možnosti něco dělat se svým životem. Jako puberťačka jsem se strašně těšila na den, kdy budu osvobozena od toho neskutečného kybicování ze strany mých rodičů, bohužel mi došlo, že když to žádný z nich nedělá, nedělá to nikdo a jakkoli mám silný vnitřní hlas, tak se nějak vyhýbá mě nutit do těchto nudných ale potřebných aktivit, jako je vstát z postele, chodit do školy, učit se do školy, uklidit si po sobě nádobí nebo vyprat z důvodů absolutní absence čistého spodního prádla. Šprtka třídy najednou nezvládá zkoušky, chce seknout s vysokou semestr před koncem, dokáže proležet den v posteli a sledovat po dvacáté osmé všechny díly HIMYM.

Podvedla jsem svého dlouholetého bývalého přítele. S jeho nejlepším kamarádem. Bylo to opravdu špatné... mnohem horší, když se to dozvěděl. Od mojí nejlepší kamarádky, kterou jsem s ním seznámila. A potom spolu ti dva začali chodit. Vydrželo jim to celkem dlouho. Nám ne. Našla jsem si někoho jiného. Máme spolu kočku.

Bydlím se svým přítelem. Jmenuje se Matěj a rád spí. Myslím, že ho miluji, ale někdy mám šílené chutě se odstěhovat, zachumlat se do své dětské postýlky a nechat si od našich uvařit čaj, abych do něj mohla strčit teploměr a předstírat, že jsem nemocná, abych nemusela další den jít...kam? Myslím, že to je to dno, o kterém lidé občas mluví - i když budete předstírat nemoc, váš denní plán se nezmění, protože neexistuje nic, co v ten daný den musíte udělat. Teda kromě nakrmení kočky.

Nevím, jestli se za ten rok stalo ještě něco. Asi jo, stalo se toho strašně moc.

Dokonalá přítelkyně nebo jen nedostatečně majetnická?

25. prosince 2014 v 20:46 | Míša***
Já mám tak ráda všechny ty "inteligentní" diskuse, kterých je na internetu jen o ždibínek méně než "inteligentních" diskutujících. Tak například zrovna teď jsem četla jednu, v níž slečna přišla s následující otázkou: "Vadilo by vám, kdyby váš přítel měl jako tapetu mobilu nějakou sexy kočku staženou z netu?"

Jako správná já jsem se nad tím jen zasmála, ale smích mě rychle přešel, když jsem pokračovala ve čtení odpovědí. Většina psala něco ve smyslu: "No nevím, mi by to nepřišlo zrovna ok.", "Rozhodně by mi to vadilo, měl by mít na tapetě mě." a podobné pro mě nepochopitelné odpovědi. Chvilku jsem váhala, jestli k tomu mám něco napsat. No a jak už tomu u mě bývá, nakonec jsem se neudržela. Vzpomněla jsem si na jednu svou příhodu. Můj přítel sice nemá mobil, který by zvládnul zobrazit tapetu nějaké sexy kočičky, ale za to měl v té době dost vymazlený počítač s obrovským monitorem, bylo to asi před třemi lety. No a jeho výběr slečen z intenetu nebyl vůbec špatný, nikdy mě ani nenapadlo na ně nějak žárlit nebo podobně, ale prostě už mě dost omrzelo koukat měsíc na ten stejný zadek, tak jsem se jednoho chladného večera zachumlala do peřinek a strávila asi hodinku vybíráním wallpaperů v jeho rozlišení. Všech 10 holek jsem mu pak poslala a řekla mu, ať si nějakou vybere. A nebyl by to ten můj informatik, kdyby co se týče technologií neměl oproti mě nějaký ten náskok, takže to vyřešil elegantně a co 15 sekund jsme se mohli kochat jiným poprsím.

Samozřejmě, že když jsme spolu randili teprve půl roku a on mě prvně pozval k sobě domů, měl vzorně uklizeno, vytřeno, seřazené ikonky na ploše a na pozadí něco zcela neutrálního, nic moc klučičího, ale zároveň nic přihřátého jako růžové jednorožce na létajícím obláčku. Ale teď, když už spolu máme několikaletou hostorii, nenapadlo by mě řešit takové kraviny. :-) Ten nepořádek v pokoji mu většinou udělám já, když příjdu a na stole mu leží talíř s nedojezeným obědem, zajásám a když to není rizoto, ještě si pochutnám a špinavé ponožky na zemi prostě odkopnu do kouta.

Pořád přemýšlím, čím to je. Dost jsem se bála reakcí typu: "Jde vidět, že ti na něm asi tolik nezáleží a moc ho nemiluješ.", ale asi jsem přišla na to, čím to je. Můžu mu věřit, vím, že jsem pro něj nejdůležitější a že by mě za žádnou z těch holek složených z pixelů nikdy nevyměnil. Kdybych někdy na něj neměla náladu, rozhodně by mi nedělalo problém ho vykopnout z postýlky a poslat odreagovat dokonce i k nějakým číčám ve formátu avi, mp4 nebo wmv, jeli libo... A jsem proto špatná přítelkyně? Že ho neomezuji na každém kroku a nenutím celé dny civět jenom na mě? Tak nějak by mě vůbec zajímaly výsledky ankety Kolik zadaných mužů zahání své touhy i v nepřítomnosti svých drahých protějšků, kolik z nich mělo vůbec tu kuráž to svému drahému protějšku prozradit a samozřejmě kolik z těch protějšků z toho udělalo nehorázné drama.

Další z mých oblíbených témat je třeba: "Jak by měl vypadat váš dokonalý partner?"
Samozřejmě vysoký, modré oči, tmavé vlasy a sexy zastřihnutý porost, na sobě nějaký hodně drahý ohoz, bmwčko v garáži, starostlivý, něžný, věrný, inteligentní a nejlépe s vysokou školou, pořádný, obětavý, pracovitý, se skvělou pamětí na výročí našeho prvního rande, chycení za ruku, pusy, příchuti mého lesku na rty a písničky, která u toho hrála. BRRR... O tom to přece vůbec není, najít si někoho tak nechutně dokonalého. To by byla taková zatracená nuda. Lepší je si najít někoho, s kým se cítíte být sebou a pak se naučit žít s tím, jaký je on. Každé ráno po něm našroubovat víčko na zubní pastu, sklopit prkýnko a pochopit, jak přemýšlí, aby se dalo vyhnout všem zbytečným hádkám. Ve vztahu je pro mě nejdůležitější, když se s tím člověkem cítím hezky a přitahuje mě, všechno ostatní už je pak jen to kouzlo nevědomosti a ta výzva naučit se porozumění a soužití s danou osobou, abychom mohli prožít ten ukrutně dokonalý život jako v romantických filmech.

Jednoduše dle mého názoru, dokud ve vztahu máte potřebu vyvádět kvůli nějaké tapětě na ploše mobilu, asi to nebude ten pravý. :-)

A je sex s holkou lepší než s klukem?

23. prosince 2014 v 1:59 | Míša***
Když už se teď nacházím ve fázi, kdy jsem schopná prohlásit, že těn dvouletý vztah s Ní, je za mnou, přišlo mi nefér nenapsat tady o Ní pár řádků, když to byla tak důležitá část mého života. No a protože mi přišlo chabé a netaktní tady vypisovat podrobnosti z našeho společného života, rozhodla jsem se konečně zapřemýšlet nad otázkami, které mi za tu dobu, co jsme spolu chodily, byly opakovaně pokládány a já jsem nikdy neměla zcela jasno v tom, co mám odpovědět, protože mě zaskočily.

Jééé takže ty jsi spala s holkou i s klukem, co je lepší?
Jééé a je vanilková zmrzlina lepší než čokoládová? :-) Na tuto otázku nelze odpovědět jinak než subjektivně. Kdybyste se zeptali lesbičky, nejspíš by moc neváhala. Je to trošku jako zeptat se nějaké "zkušené" holky, který z jejich mužských partnerů byl nejlepší, taky hodně záleží na tom druhém. Ale abych to tady neobkecávala, co se týče mě, obojí mělo něco do sebe a obojí mi dodávalo úplně jiný pocit uspokojení. Možná to je ten důvod, proč je pro mě těžké se jednoho z toho nadobro vzdát. S klukem to pro mě je hlavně o tom pocitu, že vím, že mě chce, že se mu oddám a nechám ho ať si mě vezme tak, jak chce on. S holkou je to pro mě trošku jiné. Může to trvat hodiny a nepřestane mě to bavit, je to hravé, provokativní, vzrušující a odsuzované. Nicméně obojí je pořád sex... a nevím, jestli to tak vnímá každý, ale v tom mi jde hlavně o to, aby byl co nejspokojenější ten druhý, takže by mi asi vyhovovalo najít si co nejsobečtějšího partnera :-).

A co ti může dát holka, co kluk ne? Vždyť i kluci mají ruce a jazyk.
Toto je vůbec jedna z nejméně inteligentních otázek, kterou jsem zažila. Ale chápu, že pro někoho, kdo to tak necítí, může být těžké si to představit. Takže... bych to řekla asi takto: Chtít holku neznamená, že chcete jen aby vás uspokojovala svými ústy, prsty a kdoví čím vším jiným. Jde tam o to, že tu holku chcete vším možným uspokojovat vy a o tu touhu se jí dotýkat na všech těch ženských místech, která žádný běžný kluk bohužel nemá.

A co na to vaši?
No, moji rodiče se to dozvěděli poměrně kuriózním způsobem po tom, co jsem to před nimi více jak půl roku tajila. Taťka to prý tušil. Každopádně zjistila to má maminka, když jsem jí odkázala svůj starý telefon s nesmazanýma smskama jako bonus navíc. No, řekněme, že to brala poměrně těžce... ne, že by mi něco vyčítala, spíše se vyhýbala v konverzacích o ní představě, že je to má přítelkyně a brala ji jen jako kamarádku. Když jsme se po dvou letech rozešly, neměla jsem vůbec sílu jí to říct. Asi bych se sesypala, kdybych z ní vycítlia, že je za to ráda. Když teď mám zase přítele, zdá se spokojenější. Ale přesto mě silně zasáhlo, když mi nedávno řekla. Míšo, když dvě holky spolu chodí, není to zrovna normální.

A co vlastně znamená "vyspat se s holkou"?
Ačkoli tento dotaz zní na první pohled jako z bravíčka, musím přiznat, že mi ze začátku dělalo problém to nějak blíže specifikovat. Jako které praktiky musí být provozovány, aby se už dalo říct, že jsme spolu spaly. Ale pak to přišlo tak nějak přirozeně. Asi záleží na každém, co a jak individůálně cítí, že se pod tímto výrazem skrývá. No a pokud se pro zodpovězení této otázky nechcete pouštět do lesbického vztahu, tak na na netu je spousta videí, ze kterých si lze udělat nějakou představu. :-)

A kdo je ve vašem vztahu "kluk"?
Nikdo.. kdybych chtěla chodit s klukem, nehledala bych si holku. Líbí se mi nalakované nehty, upravené dlouhé vlasy, jemné vystupování a přehnané urážení. :-) No a já jsem si taky za tu dobu holit nohy nepřestala (:-)) teda aspoň jsem to zanedbávala srovnatelně s dneškem. :-)

Být s holkou je naprosto jiné než s klukem. Týden přehnaných reakcí a prudkých změn nálad se v měsíci vyskytuje pro jistotu dvakrát. Nejspíš je to mnohem větší výzva. A čím více úsilí se do věcí vkládá, tím větší pak přinese uspokojení ta vykonaná práce. No a zkusit by si to asi měla každá holka, aby pak pochopila, jak musíme ty naše kluky štvát :P.

Novopečená vysokoškolačka

28. září 2014 v 21:05 | Míša***
Tak mi skvěle vychází mezery mezi předměty. Ve středu jsem hodinu a půl seděla v centru Ostravy na lavičce a pomalu jsem si připadala, že mi každou chvíli příjde někdo vypsat pokutu za překročení povolené doby využívání veřejných míst k sezení. Všude byl neuvěřitelný ruch a lidi pobíhali jak šílení. Osazenstvo kavárny, co byla hned naproti se za tu dobu kompletně obměnilo tak třikrát a holubi sezobali snad všechny nechtěně upuštěné drobečky v celém blízkém okolí. Zkoušela jsem hrát hru na "Kdo dříve uvidí červené auto", ale u přibližně třicátého červeného auta v průběhu dvou minut mě to přestalo bavit a taky jsem moc vyhrávala, když jsem neměla žádné spoluhráče. Kdo by čekal, že v Ostravě se všemi těmi semafory a ucpanými kruhovými objezdy bude tak velký provoz.

Nakonec mi trošku zvedlo náladu extrémě dlouho připravované coffee to go nově se zaučující servírkou v té nepochopitelně předražené kavárně naproti

Je to příjemné po dlouhé době zase psát písmenka, už mi hrabe z těch celodenních hromad číslic a matematických operátorů, které se v tom nejlepším případě stanou náplní mého budoucího povolání v doprovodu s pěkně dlouhým titulem před a za mým jménem. Chvilkama si připadám jako na prvním stupni základní školy, třeba když po nás v jednom předmětu chtěli algoritmus na uvaření čaje, zato občas mám pocit, jako by na mě mluvili jiným jazykem a v tom dobrém případě rozumím aspoň spojkám a předložkám. A tato ztracenost bohužel není způsobena tím, že máme některé přednášky ve slovenštině.

Ale jinak mě to tam baví. Sedět ve třídě s pár exotama, s několika zapálenýma a pak s lidmi, co se zdají normální, ale co si budeme povídat, šli studovat matematiku...

Snažím se vypadat jako někdo normální, což mi dost komplikuje moje náhlá nemoc, zřejmě pokus mé imunity zničit blížící se bakterii známou jako "musím znovu do školy", ale na zmutovanou verzi vysoké školy už to moc nefunguje, chodím tam i polomrtvá. No každopádně mé neustálé narušování přednášek smrkáním a chraptěním by ještě šlo nějak přežít, ale když mi tuhle začala téct krev z nosu a než jsme se dostali od jednoduchých výroků ke složeným, už jsem měla na lavici půlku balíčku červených kapesníků a pár kapek okolo, už si mě někteří (ti méně zapálení) začali všímat.

Na tento vysokoškolský život si jde lehce zvyknout, většina vyučujících nepožaduje docházku, ale už se vidím, jak se dokopu k samostudiu, to si to tam raději odsedím. Jediné, na co si ještě moc nemůžu zvyknout, jsou ty dvouhodinovky. Už na střední jsem se posledních deset minut před přestávkou snažila zkondenzovat z té přesycené nudy poslední kapky soustředěnosti.

ALE jsou tady i výhody - konečně se nemusím přezouvat a mohu se na svět dívat z o 15 cm větší výšky po dobu celého dne, aniž bych se musela skrývat před školníkem a ředitelem.

Takže nakonec mou nechuť ke studiu asi překousnu a svou brigádu servírky si zatím opravdu nechám jen jako "koníček". :-)

Udeř mě jako muž, miluj jako žena

22. září 2014 v 21:22 | Míša***
Byl bych blázen, kdybych se zříkal věcí, které se mi líbí a které mě vzrušují, jen proto, že vy je odsuzujete!
MARKÝZ DE SADE, 120 dnů sodomy

Spisovatel, kterého mnozí dodnes zavrhují i v dnešním světě plném tvrdého porna, pout a bičíků dostupných v běžném větším vietnamském obchodě a s Christiánem Grayem vykukujícím z výloh všech knihkupectví. Bezcitný, sobecký, sadista - ale co když měl pravdu?

Celý život se necháváme ovládat a jsme nuceni potlačovat své pravé touhy, které jsou tím jediným, co by nás možná dokázalo udělat opravdu šťatnými. Dokud neochutnáme úplně poprvé vanilkovou zmrzlinu, nebudeme po ní toužit... co když je tady ale příchuť, o které ještě nevíme, kterou nám někdo zatajuje, ještě lepší než čokoládová.

Výchova, morální pravidla, zákony,... to všechno limituje oblasti našeho potěšení. Sex na veřejnosti, krádeže, znásilnění, vraždy... smrt pro lásku, touha po přežití.

Sice to tak nějak funguje. Domluvili jsme se na určitém kompromisu a snažíme se v něm žít společně, ale co když to je život jenom na půl? Možná stojí za to pár životů obětovat, aby ty ostatní byly plnohodnotné. Možná je na čase dát volný průchod našim touhám a zapomenout na pravidla.

Možná je to trošku přemštěné... :-) ale jak říkám, když budeme mířit hodně vysoko a dojdeme jen do půlky cesty, pořád vystoupíme výše než, kdybychom si určili nížší cíle.



Dneska, zítra, pozítří

7. září 2014 v 23:02 | Míša***
Kap,
...........kap,
.......................kap,
padá déšť,… déšť z nebe,
V záři slunce se kapka třpytí,
odráží jen tebe.

Měla uhasit mé plameny,
při dopadu jen více vzplály.


Teď v tvé kapce můj oheň svítí.
Ničí tě a pálí.

Na milionech pixelů se dívám na příběhy čisté lásky. S duší čistou, neposkvrněnou jedinou chybou, ještě mají lidé šanci žít. Slunce svítí a mokrých míst je na zemi málo. Ale když jednou šlápnete z cesty do bláta, na podrážce už to zůstane a na bílém koberci pak zanechá stopy. A co se špinavými botami? Je možné využít něčí čistotu a setřít ze sebe své hříchy, ale pokud toho člověka milujete, raději ho necháte chodit po jeho čistém koberci a vy sami navždy budete bloudit močály a bažinami.
Pravda občas bolí, ale je to důvod ji zatajovat? Vždy jsem chtěla jednat tak, aby pravda a štěstí splývaly v jedno. Ale jako sobecká bytost jsem se k tomu nepřiblížila ani zdaleka. Od svého bílého koberce se budu muset vydat opačným směrem, jít dlouhou prašnou cestou a doufat, že mi to bláto oschne a opadá, než dostanu chuť zase jít k někomu na návštěvu.

Vím, že musím odejít. Ale nejdříve musím přetrhnout tolik lan a řetězů. Každá molekula mého těla je připoutaná něčím, co mě drží poblíž. Budu se snažit, ale bez srdce se žít nedá.

Vždycky jsem se snažila dělat to, co mi připadalo správné. Ale už jako malá jsem spáchala hned několik věcí, za které se stydím. Věci, které už navždy povleču s sebou, kamkoli se hnu. Ukládají se mi jako molekuly tuku do srdce. V odrazu zrcadla se nereflektují, ale každý dobrý skutek a správné rozhodnutí jsou jimi zastřeny. Jak mám vědět, zda nečiním správné věci jen proto, abych odčinila ty zlé? Co když se jen snažím zahalit svou pravou tvář, které bych se ve svém odrazu lekla. Jako pod nánosy make-upu se snažím skrýt před realitou. Jaký by asi byl den, kdybych nechala rozum osobám pověřeným a dala se jen tak vláčet časem.


Vždy jsem si myslela,…. A teď už si to nemyslím.


Za ty roky mého vývoje se ze mě pomalu začal stávat pokrytec. Na venek jsem tvrdila, jak jsem svatá, ale to jen proto, že jsem krotila své neřesti. Opravdu se člověk hodnotí podle svých vnějších projevů a činů? Co kdyby to bylo podle toho, co by dělal nebýt státu, zákonů, pokusů o morálku. Páchat zločiny lze z dobrých anebo zlých důvodů… kolik lidí by bylo propuštěno z vězení? Milosrdné lži skrývající sobectví, strach z toho, že zklamete, že si ve skutečnosti nemyslíte to, co byste měli? A co, kdybyste to řekli nahlas? Kolik lidí by vám zbylo? A zůstali byste se sebou vy sami, nebo by bylo tak těžké snést svou přítomnost?


Měli bychom se obdivovat za to, že tlumíme své chování anebo vzhlížet k těm, kteří přes všechny výstrahy následují své touhy?



Láska je zvláštní, donutí člověka přestat řešit tyhle otázky. Najednou je všechno jasné… záleží jen na tom, co chce ten druhý a je úplně jedno, jestli je to dobré pro lidstvo nebo naprosto sobecký čin, jediná správná věc je mu to splnit. Postarat se, aby byl šťastný. Takže, až budete chtít udělat něco nemorálního a něco, co by mohlo trápit vaše svědomí, najděte si někoho, kdo vás bude milovat, udělá to za vás a nebude toho ani vteřinu litovat….

Není jednoduché být

11. května 2014 v 19:32 | Míša***
Není těžké něco chtít, ale je sakra těžké zjistit, co to je. Všichni z nás se snaží přijít na to, kým jsou, ale nikdy to není tak jednoduché. Na to, abychom popsali, kdo jsme potřebujeme přesné definice všech pojmů, kterými bychom se chtěli prezentovat. Problém je v tom, že tyto definice neexistují a i kdyby existovaly, pro jedno slovo by jich byly tisíce, protože jsou tak subjektivní a každý člověk se na ně dívá jinak.

Můžeme se zeptat přátel nebo rodičů, jak nás vidí oni, ale znamená to, že takoví opravdu jsme? Někoho můžeme prohlédnout, vědět, jak se v dané situaci zachová, ale nikdy neuvidíme, co se mu při tom honilo v hlavě a kolik vnitřních pocitů při tom musel potlačit. Můžeme se hodnotit podle toho, jak dokážeme skrývat své "špatné" vlastnosti. Podle toho, že se v dané situaci dokážeme zachovat správně. Ale to jsou jen naučené pojmy, obkoukané z okolí a filmů. Málokdo na venek projeví, jaký doopravdy je. Ve filmech a seriálech jsou lidi strašně jednoznační. Chovají se podle jistých pravidel, která vytváří jejich předurčenou osobnost, ale mohou s tou svou čistotou a jednoduchostí v reálu existovat?

Když někdo udělá něco, co jiným lidem ublíží, má vůbec právo prosit o odpuštění? Stejně jako dobré věci, i ty zlé činy nás dělají "tím, co jsme" a neměli bychom to omlouvat... prostě to je naší součástí. A je sobecké někomu říkat, že to byla chyba, která se nebude opakovat, protože je jedno, kolikrát ji uděláme, důležité je, že se stala a to o nás přeci něco prozradí. Můžeme lhát sami sobě, že takoví nejsme, ale jsme, nestačí jen chtít být někým jiným, myslím, že člověk se nezmění. Můsíme najít cestu, na jejímž konci je něco, co nám nedovolí odvrátit zrak a změnit směr. Obrovský plamen, který nás láká svým světlem a snad nevyhasne dřív, než k němu stihneme dojít.

Dokud si každý z nás nenajde tento plamen, bude chybovat, ale jakmile si určíme své jasné cíle, už nebude pro chyby prostor. Člověk, který schází ze scestí není dostatečně motivován.

Tak se... ehm... rozejdeme

8. května 2014 v 15:16 | Míša***
Maturita...Dlouho jsem se tomuto tématu vyhýbala, přestože je pro mě momentálně velmi aktuální, protože nemám moc náladu myslet na to, že za 19 dní maturuji a chybí mi přečíst 12 knih, neumím ani jednu maturitní otázku a jsem ráda, že vím, kdy se narodili naši, natož Mácha s Čapkem, ale vzhledem k tomu, že tady na blogu pomalu dokumentuji každý zlomený nehet, asi by bylo "fér" se zmínit i o Ní.

Úplně nejvíce mě děsí fakt, že Maturita není momentálně můj největší problém. Není vůbec překvapivé, kolik vztahů v tuto stresující dobu míří do slepých uliček. Ale nevěděla jsem, že se to bude týkat i toho mého. Byla tam totiž obrovská značka "slepá ulice", ale my se přesto rozhodli vejít do ní. Tak po té dlouhé době, která utekla od mých 14ti let, konečně ochutnám, co to znamená "být sama".
Sky was falling down and my world seemed to be grey
nightmares during the noon and no fairy tales
But your smell on a pillow made my day.
It gave me a reason for trying new ways.

Samozřejmě cítím selhání, ale také poprvé za dlouhou dobu cítím, že nikomu nemůžu ublížit. Nikoho nesvazuji a nikomu nedávám najevo, že se mi nezavděčil. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější. Zkusím žít poprvé za dlouhou dobu pro sebe a ne pro někoho jiného. Snad se to naučím. Snad aspoň zjistím, kdo vlastně jsem já, zatím se znám jen jako pojem "my".

Původně jsem plánovala napsat něco hodně dlouhého. Něco jako rekapitulaci poslední etapy mého života, ale ještě na to nemám. Nemůžu to zatím oficiálně uzavřít. Chce to všechno čas..... čas, který teď tak zoufale postrádám.

Chytila jsem na pasece kostru ježečka

3. března 2014 v 18:11 | Míša***
Kdysi jsem byla tvou panenkou, novou hračkou. Hýčkaná jako květinka a podlívaná každý den. Teď už jí nejsem. Už neobdivuješ moje hebké vlásky, už mi nepřevlékáš šatičky a nekoukáš do mých modrých očí. Necháváš mě ležet v koutě, sedat na mě prach. Ale, já nejsem tvá hračka, bolí mě, když mě opouštíš. Ale nejsem ani pes, nezůstanu věrně sedět u tvých nohou, zatímco si na mě budeš vybíjet zlost. Nemůžu zůstat ani odejít… Budu bloudit někde mezi, než mě osvobodíš. Budu se procházet zahradou a chytat motýly a závidět jim, že mohou odletět tam, kam já se můžu jen dívat. Zatím.



Cigareta

24. února 2014 v 21:55 | Míša***
"Dobrý den, paní Dolenská, mohla by jít Lenka ven?" ptávala jsem se nevinně. V naivitě bylo skryté kouzlo, ta křehkost, se kterou mi mohl kdokoli zbořit můj svět. Ježíšek neexistuje. Bezpečí je jen pojem. A za několik let bude všechno jinak. Ironií je, že v té době má naivita byla nenapadnutelná. Nemohl ji rozbít nikdo ani nejtvrdším kladivem. A v tom bylo to kouzlo.

Fouká mrazivý vítr, zapaluji si cigaretu.

"Nikdy už nechci být s nikým jiným. Miluji tě. Chci to." První plány skutečného života. První chvilky opravdového štěstí, opravdové lásky. Život má jiný smysl a tím smyslem jsi ty.

Kouř mi stoupá od úst a rozprostírá se mi do vlasů, které na sobě nesou střípky z mé minulosti jako letokruhy stromů. Ve které části se asi vytratily zbytky mé víry a odhodlání? Snad u konečků…

"Odpusť, ale musím odejít. Tam, co mi mé srdce káže. Té vášni se nedá poručit. Jsem mladá a cítím, že ve tvém náručí stárnu moc rychle."

Ptáci mi létají nad hlavou v nádechu smogu a jen kroutí hlavou nad světem, který člověk stvořil, Sluneční paprsky hledají na Zemi poslední nedotčená místa. Neúspěšně, ale stále znovu a znovu se ztrácí za obzorem, právě jako je tomu i teď.

Tvůj úsměv je k nezaplacení, díky jiskry ve tvých očích vzplane i voda. Chci se jí dotknout a popálit si prsty. Nech mě ochutnat tvou vůni.

Jen ať se vpíjejí kapičky smrti do mé kůže, už toho bylo dost. Cigaretový dým mě objímá jako jediný přítel.

Kdysi jsem se ve tvém objetí cítila v bezpečí, teď mě dusí. Láska opředená lží už sama neví, čím byla.

Cigareta vyhasíná, přidám do kroku a jdu dál.

Pravda

6. února 2014 v 20:49 | Míša***
Pravda je ukrytá pod hromadou snů. Obarvené světlo se odráží od pokřivené skutečnosti. Uši slyší a oči vidí, na každém kousku těla břitva nože zanechá jinou vzpomínku. Když chci znát pravdu, budu pátrat... pátrat po nepoznatelném. Neúspešně stále dokola. Orel mi vykloval oči a tím mě spasil. Vzal mi důvod pochybovat.

Jako matematika? A k čemu?

11. ledna 2014 v 17:07 | Míša***
Všechny ty roky základní školy a střední jsou tak promarněné a daly by se využít o tolik lépe, kdyby mou hlavní náplní dne nebylo flákání a nicnedělání. Ačkoli oproti mnohým ostatním školou opovrhujícím mladistvím jsem na tom ještě poměrně dobře, až teď si začínám uvědomovat, jak málo jsem využila té šance se něco naučit, která se s blížící maturitou stále změnšuje a ztrácí v nekonečnu.

Není mi to ani tolik líto u předmětů, kterým se nadále hodlám věnovat na vysoké, ale budou mi chybět právě ty, které nemám tolik ráda a nikdy už nenajdu chuť se jim sama věnovat. NIkdo mě nebude tlačit do čtení románů z kdoví kolikátého století, hledat na mapě Uzbekistán ani pamatovat si nejslavnější bitvy druhé světové... jednoduše řečeno, najednou ztratím tu jistotu, že do mě někdo bude tlouct všeobecný přehled... a já se úplně utopím v těch přehršlích matematiky a fyziky...že to, co si odnesu z gymplu už jen pomalu do konce života budu zapomínat a nic nového nepřijde.

Taky mě dneska dostala slova mamky, která se absolutně nezajímá o moje přítomné ani další vzdělání a nemá ani ponětí, jaké vysoké školy v naší republice existují... no jednoduše, když jsem se jí zeptala, jestli chce vědět, kam chci jít, tak mě dvakrát přerušila kvůli něčemu jinému, než jsem se dostala vůbec ke slovu. No a jak zjistila, že chci jít vystudovat fyziku a matematiku... tak jen řekla takovým pochybovačným hlasem plným nespokojenosti: Jo? A jako k čemu ti to bude, co budeš dělat? ... takže podpora veliká. Já nevím, co by chtěla... asi když jméno oboru v sobě neobsahuje automaticky i povolání, jako lékažství nebo právničina, je to k ničemu....

A nejhorší je, že já prostě nevím, co mám dělat... musím se najednou rozhodnout... musím se zamyslet, zda na to opravdu mám a jestli se jen neženu do nějaké špatné uličky a nezkazím si tím celý svůj život.

..., osm, devět, deset

15. prosince 2013 v 1:21 | Míša***
Vůči lidem jsem byla vždycky bezcitná. Kvůli mravenci jsem schopná probrečet hodiny, ale pro člověka mi neukápne ani slza. Tak nějak si stojím za tím, že lidé si za své neštěstí mohou sami. Mají dost rozumu na to, aby mu předcházeli. A teď jsem navíc zjistila, že někteří lidé nestojí ani za tu bezcitnost. Jak jsou všichni falešní, až je mi z toho zle.

V situaci, kdy někomu uděláte něco zlého a mysllíte si, že on o tom neví, jsou dvě možnosti, jak se zachovat. První je, že budete mít výčitky a ten člověk na vás pozná, že se něco děje. Ta druhá je, že budete předstírat, že nic... a tím budete riskovat, že pokud ten člověk náhodou ví, co jste mu provedli, bude si o vás myslet hrozné věci, ale dozajista to budou ještě mírnější myšlenky, než je samotná realita, protože taková míra podlosti je nepředstavitelná.

No a taky jsou pak dvě možnosti, jak na takový podraz zareaovat. Buď toho člověka pěkně sjedete, za to, co vám udělal a nebo prostě neuděláte stejně jako on nic a nepřiznáte tak, že vám doopravdy ublížil.

Myslím, že někteří lidé by měli napočítat do deseti před každým pohybem, který udělají.

Kohoutí problém

5. prosince 2013 v 15:51 | Míša***
Už když jsem byla malá, hodně mi záleželo na tom, dělat věci dobře. A když mi něco nešlo, dokázala jsem kvůli tomu probrečet hodiny. Ať už to bylo trénování na kytaru do hudebky, ježdění na kole nebo dělání domácích úkolů do školy. Živě si pamatuji, jak jsem asi 100 x psala písmenko A a mamka pak přiběhla a celé mi to vygumovala s tím, že je to hrůza. Museli pak nade mnou s taťkou stát a dohlížet, abych to dodělala do konce. Trpělivost je jedna z věcí, kterými zrovna nepřekypuji.


Z dětství nemám moc vzpomínek, ale pár věcí mi v hlavě zůstalo do neuvěřitelných detailů, zvlášť silně si pamatuji, jak jsem jednou jako asi čtyřleté dítě kreslila v pokoji obrázek a mamka zrovna vařila oběd. Kreslila jsem kohouta, jenže se mi to zrovna nepodařilo, tak jsem začala šíleně plakat. Mamka přiběhla, co že se děje... no a když to zjistila, tak jsem ji vyklopila, jak je všechno zničené. Ona si ke mě sedla a vzala do ruky pár fixů a během několika vteřin dodělala ocas a zvětšila zobáček a hned to bylo mnohem pěknější. Když to tak vezmu zpětně, zřejmě mě tím naučila, že nic se nemá vzdávat předčasně a než plakat nad tím, že je to špatně, měl by se člověk pokusit to udělat lepším. Protože slzy nic nesmyjou, jen zašpiní.

Od té doby jsem vyrostla a jak se člověk každým dnem učí více a více, myslím, že už hodně situací řešit umím, ale občas se naskytné problém, se kterým si nevím rady. Moc ráda bych na to použila nějaký fyzikální vzoreček nebo si o tom přečetla ve výkladovém slovníku, ale bohužel. A o tom je život. O každodenním řešení problémů, o hledání nových, neprozkoumaných, cest. Je sice možné na to na chvíli zapomenout a užívat si okamžiku a možná se někomu zaštěstí a prožije tak celý život. Ale myslím, že se nedá říct, že by to bylo o tolik lepší. Myslím, že čím více hor překonáme, tím hlubší naše myšlení bude a tím lépe pak budeme umět kohoutům dokreslovat ocasy. A na tom, myslím, záleží.

Neutron Star Collision

23. října 2013 v 21:04 | Míša***
Our love would be forever.
And If we die we´ll die together.
Well I said never cause our love would be forever.
Our hearts combined like a neutron star collision.
I have nothing left to lose, you took your time to choose.
Muse

What else can I say... The tiny light of your heart is too far and I am freezing here without you. You disappeared in a fog and your shadow turned into darkness which surrounds me so I cant see the ruined world all around yet. You had stolen my sun and air before you left... I cant breath. All flowers died a long time ago. The Earth stopped orbiting. I´ll cut my heart out and I´ll find you. My gift to say goodbye. Dont worry I dont need it. And I do not want it.

Jak přelstít osud

22. října 2013 v 22:28 | Míša***
Chytá do slabých rukou padající kousky zbytků svého štěstí, snad jen proto, aby je mohl upustit na zem s vědomím, že to bylo jeho rozhodnutí a smát se tak osudu, nad nímž vyzrál. Bolest si uvědomuje, ale začal ji mít rád, aby mohl sám sobě tvrdit, že žije život, jaký si přeje. Místo, aby dělal věci, jež ho činí šťastným, naučil se být šťastný z věcí, které jej ničí. Víra v nenapadnutelnost jeho činů je silnější než pud sebezáchovy. A tak žil šťastně až do smrti, ale v dalších kapitolách knihy už se neobjevil.

Otevři oči, ta douhá noc končí...

18. října 2013 v 17:57 | Míša***
Mám pocit, že nemám, co říct. Chtěla bych se vypsat, ze svých pocitů, ale když nad tím tak přemýšlím, mé dnešní postřehy by byly asi spíš k smíchu, neboť to jsou věci, které jsem si měla uvědomit už dávno. Jako bych vyprávěla, jak jsem 18 let žila bez toho, abych si uměla sama zavázat tkaničky. Není to nemožné, ale občas to může být nepříjemné. Teď už padat nebudu.
Cítím se najednou tak silná. Uvědomila jsem si, že nemůžu po světě honit lidi, jež jsou pro mě důležití, stačí, když jim dám o sobě vědět a nechám je samotné rozhodnout se, zda chtějí přijít. Protože pokud jim nedám tuhle možnost, nidky se nedozví, jak moc jsem nebo nejsem pro ně důležitá.

Je možné vycházet s každým, ať už je jakkoli odlišný a jehož názory jsou vám jakkoli nesympatické stejně jako jeho chování, ale těžší je zachovat si u toho svou důstojnost, své postavení a úroveň, a pod tu se já už nehodlám nikdy snižovat, protože pokud mám s někým sdílet životní cesty, nehodlám se koukat, jak si létá v letadle nade mnou, zatímco já se prosekávám hustým pralesem a houštím pokrytá kapkami vlastního potu a krve. Hodlám vzlétnout a doufat, že daná osoba se naučí na mě koukat i z toho nového úhlu, neboť bylo mou chybou, že jsem neměla dost odvahy to udělat už dávno.

Žádné ústupky a zufalství nebo pláč. Pokud se naskytne nějaký problém v neporozumnění si, není důležité jej vyřešit co nejrychleji a nátlakem, ale chce to čas, aby si obě strany ujasnily, zda jejich počínání mělo oprávněné základy a jak si chtějí ve vzniklé situaci nadále počínat. Prostě to chce čas.

Left behind the perfect crime.....

Let´s be honest....

23. září 2013 v 19:01 | Míša***
Svět je plný lží... ale to je v pohodě do té doby, co je na povrchu zemském dost lidí, kteří budou naše lži poslouchat. Protože pokud dojdou, může se stát, že začneme lhát sami sobě. Vlastně nevím, proč to lidé dělají. Občas si přejeme, aby realita byla taková, jaká není a lehčí než se smířit s pravdou je vymyslet si lepší možnosti a začít jim věřit. Ale není radno si takto zahrávat s ohněm.

Ačkoli netuším, proč vlastně každé ráno vstávám a večer znovu ulehám, proč slunce stále svítí a nikdo neřeší, co s námi bude za 100 let... mám dojem, že není čas na to mít strach. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se za poslední rok naučila. Jen přestat hledět do budoucna a hledat "dobré" důvody proč něco nedělat... když nezačneme dělat věci sami, nikdo to za nás neudělá. Přestat se litovat a začít využívat toho, co máme. Přestat být netrpělivý a místo nezáživného čekání, dělat něco užitečného pro skutečnost, u níž doufáme, že příjde.

Bože, mám dojem, že za poslední rok jsem se toho tolik naučila, byla jsem tak slepá. Jen mě mrzí, že boty, v kterých jsem se naučila tančit, mají teď ošlapané podrážky a bojím se, že už jim žádný švec nepomůže.... Ušla jsem v nich tak dlouhou cestu a teď se na ně musím dívat jen jako na nástroj, který mě posunul na místo, kde jsem a už v nich nemůžu prožít plody té dlouhé cesty... Jen doufám, že s životen to není stejné. Bohužel vrásky na duši se zatím léčit nedají, tak doufám, že přeci jen existuje způsob, jak se jich zbavit. Nepochybuji, že pokud to někdo dokáže, bude to čas... protože čas je ten nejdůležitější rozměr, každou vteřinu nám dává na výběr tisíce možností. Nic není předurčené. Jen je nutné popadnout ručičky do vlastních rukou a začít s nimi točit, jak potřebujeme.

Občas se zdá, že není cesty ven, ale já vím, že nejsou jen dvě možnosti - prohra nebo vítězství.... ale cesta k vítězství vede přes množství menších pádů na zadek, které je nutné podstoupit, protože nic nelze získat zadarmo a neexistuje jedné věci bez jejího protikladu, neexistuje propast, na jejímž konci je hora a světlo bez tmy by nikdo nebral vážně. A na konci každé slepé uličky musí být zákonitě něco, co lze přelézt... a nikdo netvrdí, že usíme chodit jen ve vyšlapaných ztezkách.

Easy come easy go

16. září 2013 v 19:16 | Míša***
Čas... zdálo by se, že na něj se může člověk spolehnout, sekundy budou vždycky stejně dlouhé... ale v praxi to tak nefunguje. Čím jsem starší, tím rychleji mi ubíhají. A není to tak jen s časem... všechno se mění tak rychle, hodnoty, problémy, lidé odchází.

Občas přemýšlím, zda to ještě vůbec jsme my. Ti lidé, co žili naše životy těch 5 let zpátky. Tolik se toho mění. Už nejsem platinová blondýnka s urovnanýma tužkama v pouzdře s kočičkama (teď mám žirafku....), ale některé věci prostě zůstanou stejné, když venku prší, stále mám chuť do něj vběhnout v bílých šatech a zatančit si s kapkami deště.

Vždycky jsem si stála za tím, že dokud jsem dítě, mám chybování povolené, vlastně jsem to brala jako náplň dne... chybovat co nejvíce teď, abych pak být moudrá a umět se těm chybým vyhnout s předstihem. Ale kde je ta hranice, co říká, kdy už bylo chyb dost? Je mi 18... jsem už dospělá? ...Obávám se, že na věku vůbec nezáleží.

Lhala jsem... člověku, na němž mi záleží opravdu hodně z opravdu hloupých důvodů. Byla jsem přesvědčená o něčem, co vlastně nebylo vůbec pravda... Bylo to hloupé. Poslední dobou dělám hloupé věci.

V sobotu mi asi ukradli mobil... celkem drahý, takže jsem z toho poměrně smutná. Milionkrát mi doma říkali, abych si hlídala své věci... milionkrát jsem na to doplatila... no a teď... když si konečně začnu dávat pozor, byl jako mé dítě, někdo to zvorá za mě. Život není fér.

Nevěrná ryba

17. srpna 2013 v 15:17 | Míša***
Ještě že kočky nemají své dny, nedokážu si Sofí představit více nervní, než byla dneska :D. Doufali jsme, že když ji necháme vykastrovat, stane se z ní mazlíček, ale to byly jen plané naděje. :-) Dneska seděla u jezírka a lovila naše rybičky, kupodivu místo, aby jich ubývalo, narodily se další 3, zvláštní je, že vůbec nevypadají jako děti svých rodičů, mají jiný tvar i barvu... Kdybych měla jen o trošku bujnější představivost, asi bych tvrdila, že ta ryba byla nevěrná. . . hezky vyskočila z jezírka, odcupitala k sousedům a udělala nějakého kapra velmi šťastného... i když to by byla dvojitá blbost, sice si nejsem jistá, jak přesně se rozmnožují ryby, ale zřejmě to nebude probíhat podobně jako u vzduchdýchajících jedinců. No kdoví, přes biologické postřehy je u nás mamka :D Dneska, mi vyhodila do popelnice dvě myšky, co sofí ulovila, dříve než jsem si je stihla vyfotit, se slovy, že už jsou jedovaté. :)

Mamce konečně vykvetl ten leknín, co dostala na narozeniny :-)

Udělala jsem další kraťasy :-)

Modelka Mates

Perfektně ukrytá Sofie (asi o 3 sekundy později mi zaútočila na mobil :)

A sofínčin poslední úlovek

Konečně jsem si koupila odpadkový koš, ještě se musím naučit ho používat, protože odpadky jsou po celém mém pokoji, kromě toho koše... chjo... kdo uklízí o prázninách.
 
 

Reklama